Obsah
Úvod 2

1.	Radiolokátor 2

1.2.	Princip fungování radiolokátoru 2

1.3.	Typy radiolokátorů 4

1.3.1.

Primární radiolokátor 4

1.3.2.

Sekundární radiolokátor 4

1.3.3.

Panoramatický radiolokátor 4

1.3.4.

Radiolokátor se stálou vlnou 5

1.4.	Blokové schéma radiolokátoru 5

1.5.	Konstrukce radiolokátoru 6

1.5.1.

Anténa 6

1.5.2.

Generátory impulsů 7

1.6.	Vývoj radiolokátoru 8

1.7.	Zdravotní důsledky způsobené mikrovlnami 9

1.8.	Pasivní radiolokátor 9

1.8.1.Směroměrné systémy 10

1.8.2.

Časoměrně – hyperbolické systémy 10

1.9.	Vývoj pasivního radiolokátoru 11

1.10.

Výhody pasivních sledovacích systémů 11

1.	1 Využití radiolokátoru 12

1.11.1.

Využití radiolokátorů ve druhé světové válce 12

1.11.2.

Mírové využití radiolokátorů 13

2.

Sonar 14

2.1.	Základní princip fungování sonaru 14

2.3.	Konstrukce sonaru 14

2.3.1.

Aktivní sonar 15

2.3.2.

Pasivní sonar 15

2.4.	Technické problémy při zpracování signálu a jejich odstranění 15

2.5	Vývoj sonaru 16

2.6.	Využití sonaru 16

3.	Srovnání radiolokátorů se systémem družicové navigace 17

3.1.	Systém GPS 17

3.2.	Srovnání GPS systému s pasivním radarem 17

3.3.	Využití GPS systému 18

Závěr 18
Seznam literatury a citací 20

"1.5.2.1. Magnetron
Magnetron poprvé popsal americký elektrotechnik a fyzik Albert Wallace Hull v roce 1921. Jedná se o elektronovou lampu s válcovou anodou a přímo žhavenou katodou pro emisi elektronů.
Magnetrony umožňovaly generovat velmi vysoké kmitočty, což jiné elektronky nedokázaly, dosahovaly poměrně velké účinnosti, ale frekvence generovaných kmitů nebyla příliš přesná.

1.5.2.2.Klystron
Klystron je stejně jako magnetron výkonová elektronka generující velmi krátké vlny. Účinnost klystronu je oproti magnetronu poloviční, ale umožňuje generovat vysokofrekvenční kmity s přesnou frekvencí. Klystron vyvinuli američtí inženýři v oboru elektroniky G. F. Metcalf a W. C. Hahn pracující u firmy General Electric.



1.6. Vývoj radiolokátoru
[3] Skutečnost, že se elektromagnetické vlny od překážek odrážejí a vracejí se zpět k místu vyslání, byla známa již okolo roku 1900.
V roce 1904 si Němec Christian Hülsmeyer nechal patentovat tzv. telemobiloskop. Šlo přístroj který měl zajišťovat dopravní dozor. Fungoval jako echolot s elektromagnetickými vlnami. Pracoval tak, že měřil čas, za který se elektromagnetické vlny dostaly od vysílače ke kovovému předmětu a odrazily se zpět. Ze změřených dat bylo možno vypočítat vzdálenost vysílače od objektu, od kterého se vlny odrazily. Podle tohoto patentu, ale nikdy nebyl vyroben žádný přístroj.
V září roku 1921 popsal americký elektrotechnik a fyzik Albert Wallace Hull v časopise Physical revue magnetron –elektronovou lampu s válcovou anodou a přímo žhavenou katodou pro emisi elektronů. Magnetron našel využití jako generátor impulsů v radiolokátorech a také se začal používat do mikrovlnných troub.
V září roku 1922 objevili dva vědci americké laboratoře Naval Aircraft Radio v Anacostii, že rádiové signály se odráží i od železobetonových staveb. V témže roce navrhl Ital Guglielmo Marconi , aby byly lodě při špatném počasí řízeny rádiovými vlnami.
Marconiho myšlenku rozvinuli až Angličané W. A. S. Buttement a P. E. Pollard o devět let později v roce 1931, kdy poprvé sestrojili jednoduchý lodní radar. Elektromagnetické vlny byly ostře směrovaně vysílány a stejnou směrovou anténou se přijímal jejich odraz. Z doby mezi vysláním a příjmem impulsu se vypočítá vzdálenost objektu. Poloha antény pak určila přesně směr k objektu.
První lodí vybavenou radiolokátorem se stal v roce 1936 francouzský dopravní parník Normandie. Přístroj byl tehdy poprvé nazván radar. [3]
[4] První praktický radarový systém, který byl použit během druhé světové války k odhalování blížících se nepřátelských letadel a k včasnému vyhlášení bombardovacího poplachu, vynalezl v roce 1935 skotský fyzik Robert Alexander Watson. Už o několik let dříve vyvinul způsob, jak sledovat pohyby bouří radiovými signály. [4]"

Práce obsahuje obrázek.