"II. Mýtus o Sisyfovi – rozbor jednotlivých kapitol
1. Absurdní uvažování

„Ó má duše, neusiluj o nesmrtelný život, ale vyčerpej pole možného.“
PINDAROS, 3. pýthijská hra

Tato kapitola je nejobsáhlejší nejen do počtu popsaných stránek, ale i do množství myšlenek zde vyjádřených. V této části je v podstatě vyjádřeno vše, co má autor v úmyslu nám sdělit. Ve zbytku knihy tyto myšlenky jen dále rozvíjí, anebo k nim uvádí konkrétní příklady (například co se týče konkretizování pojmu absurdní člověk.)
Albert Camus začíná své úvahy o absurdnu přemítáním o sebevraždě. Sebevraždu považuje za závažný filozofický problém, hlavně proto, že nejnaléhavější filozofickou otázkou je otázka po smyslu života. U sebevraždy je těžké najít její pravou příčinu. Sebevražda je v podstatě přiznáním se k neschopnosti žít život. Sebevrah nenalézá žádný závažný důvod k žití a každodenní shon považuje za zbytečné utrpení a život celkově bere jako určitou formu absurdna.
Pocit absurdna a všude kolem nás a v každém z nás. Absurdita je například vzpoura těla-většina lidí žije se zaměřením na budoucnost, touží neustále po zítřku, i když by ho měli celou svojí bytostí odmítat.
Dalším absurdnem je hutnost a podivnost světa, tíživý pocit při pohledu na nelidskost člověka.
Camus dochází k závěru, že absurdno je v podstatě rozpor – vždy jde o srovnání reality s faktickým stavem.
Dalo by se říci, že v této části Camus oslavuje život. Podle něj je třeba život žít co nejvíce, jelikož nic nenahradí zkušenosti získané během života. Ve smysl života je třeba věřit a život prožít co nejkvalitněji a tato kvalita přitom nezávisí na počtu let, které na tomto světě strávíme. A naopak ten, který věří v absurdno, smysl života už v podstatě ztratil a následuje smrt, jelikož absurdno nezávisí na vůli člověka, ale právě na smrti.
Z absurdna se dají vyvodit tři důsledky a těmi jsou vzdor, svoboda a vášeň. Jedinou pravdou absurdního člověka je totiž vzdor a ten každý den musí prokazovat ve vzpouře. Otázka svobody je o něco složitější. Svobodu by měl člověk pociťovat sám, nezávisle na nějaké vyšší bytosti, protože jinak by člověk nebyl svobodný. Svoboda by také měla být věčná, ale tuto záruku nám nemůže nikdo dát. Člověk tak dochází k závěru, že principy jediné rozumné svobody jsou smrt a absurdno. A co se týče posledního důsledku – vášně, to je již výše zmiňovaná chuť k životu, jelikož ideálem absurdního člověka je přítomnost."