"Claude Lévi-Strauss (*1908), emeritní profesor pařížské College de France, významný etnolog a antropolog, který zkoumal mýty takzvaných přírodních národů, zejména Severní a Jižní Ameriky. Zabýval se též příbuzenskými strukturami a totemismem. Jako uznávaný představitel strukturální antropologie ovlivnil svými pracemi a svým působením celé generace nejen francouzským etnologů a antropologů. Dodnes je významným představitelem francouzských společenských věd a myšlení.
Kniha Rasa a dějiny vznikla z iniciativy organizace UNESCO jako součást série brožur věnovaných problému výskytu rasismu ve světě. Přesto, že byla vydaná před více než půl stoletím, v roce 1952 dění kolem nás poukazuje na fakt, že její obsah je dosud aktuální. Autor čtivou a přístupnou formou vyvrací rasové předsudky, vysvětluje, co znamená rozmanitost kultur, etnocentrismus, zamýšlí se nad tím, co to vlastně znamená pokrok, jak vzniká a jaké jsou jeho důsledky. Nemalou část knihy věnuje západní kultuře a jejímu významu. V knize používá řadu metaforických přirovnání, jež mohou zprvu vyvolat úsměv, v zápětí však čtenář v údivu kroutí hlavou nad jejich přesností. Také díky nim je kniha jistě přístupná i nezasvěcenému čtenáři.
V první kapitole s názvem Rasa a kultura autor představuje některé základní otázky týkající se této problematiky. Pojmy rasa a kultura od sebe odlišuje a zdůrazňuje, jak fatální chybou je jejich možná záměna. Nejzávažnější otázka, položená na konci kapitoly zní, jak je možné – jsou-li si všechny rasy rovny – že civilizace, kterou rozvinul bílý člověk učinila takový pokrok, zatímco civilizace barevných národů zůstali pozadu nebo napůl cesty. Problém nerovnosti ras se tedy nedá vyřešit tím, že ho zkrátka popřeme, ale na tuto otázku je nutné odpovědět, což autor udělá v dalších kapitolách.
Kapitola druhá se jmenuje Rozmanitost kultur. Hned z počátku je čtenář nucen smířit se s faktem, že: „Rozmanitost lidských kultur v přítomnosti, a tím více v minulosti, přesahuje všechno to, co kdy můžeme o lidských kulturách poznat.“ Autor dále tvrdí, že lidskou kulturu nemůžeme pojímat a studovat jako statickou, protože všechny kultury se neustále proměňují, vyvíjejí se a vzájemně se ovlivňují. Zde předkládá zajímavou paralelu mezi vývojem kultur a jazyka. Jazyky, které jsou téhož původu směřují k tomu, aby se navzájem odlišily, jazyky rozličného původu, avšak užívané v sousedních zemích, se sobě naopak přibližují. Podobně s kulturami. V této kapitole se také setkáme s hypotézou „optima rozmanitosti“. Tedy míru rozmanitosti společností žijící v jednom areálu, kterou nelze překročit, ale ani pod ní klesnout. Pokud se společnosti stanou natolik homogenní, že by tím bylo optimum rozmanitosti ohroženo, vyřeší se tato nerovnováha větší diverzifikací uvnitř jedné společnosti. Příkladem může být stará Indie, a její systém kast, který vznikl poté, co došlo k ustavení árijské nadvlády."