1.	Evropská idea v čase

2.	Tradiční pojetí evropského sjednocení

3.	Myslitelé období novověku

4.	Předchůdci moderní evropské ideje

5.	Meziválečné období a spor integračních přístupů

6.	Členění nadnárodního paradigmatu

7.	Federalisté vs. Neofunckionalisté

8.	Integrační teorie dnes

9.	Zpět k dějinám evropské sjednocení mezi válkami

10.	Univerzalistická koncepce

11.	Evropská koncepce

12.	Koncepce násilného sjednocení

13.	Návrh ,,anglo-franské" unie

14.	Evropa po druhé světové válce

15.	Evropa a hospodářská pomoc

16.	Realizace Marschallova plánu a vznik OEEC

17.	Rada Evropy

18.	Pokusy o bezpečnostní integraci

19.	Západní unie jako slabý odvar. Vznik NATO

20.	Francie a její protinávrh

21.	Zločin 30.srpna a geniální britské řešení

22.	Zpět do počátku 50. let - Schumanův plán

23.	Podoba ESUO

24.	Messinská jednání

25.	Římské smlouvy: vznik Euroatomu a EHS

26.	Situace před sloučením

27.

Euroatom

28.	Evropské hospodářské společenství

29.

EFTA

30.	Další pokus Francie o bezpečnostní integraci

31.	Lucemburský kompromis

32.	Rozšiřování

33.	Vznik EU a Maastrichtský chrám

34.	Ratifikace Smlouvy o EU

35.	Další rozšiřování

35.1	Pětadvacítka

„Myslitelé období novověku
Imanuel Kant
Traktát O věčném míru můžeme považovat za typické novověké utopické dílo, Kant jej napsal formou připomínající právní normu, ústavu. Dílo je děleno do oddílů a článků. Mimo ustanovení, která se týkají zahraničních vztahů evropských států a jejich mírové koexistence, se Kant věnuje i pol. systémům, které nejvíce svědčí mírovému uspořádání. Takovým systémem jsou republikánské reprezentativní režimy. Claude Henri de Saint-Simon
inspirace u tradičních myslitelů (Castel de Saint- Pierre)

Předchůdci moderní evropské ideje
Spojené státy evropské mají již jiný nádech než ve spisech vévody ze Sully ze 16. století. V tomto období lze nalézt základní principy na kterém byla budována moderní evropská idea: reprezentativní demokratická vláda, jádrem integrace měla být Francie, Německo, případně Velká Británie, východ je oproti tomu vnímán jako dočasně nezpůsobilý pro sjednocovací procesy. Mezi myslitele 19. století je možno uvést: Conrada Friedricha von Schmidt-Phiseldecka, Victora Huga, Ludwiga Börne, Josepha Proudhona aj.
Krize první světové války pak přenesla myšlenku evropské jednoty zpět od filosofů k politikům. Spojené státy evropské se zdály být na dosah ruky.
Meziválečné období a spor integračních přístupů
Pro moderní evropskou ideu je příznačný střet teoretických přístupů, cest, jakými se má evropské sjednocení ubírat. Odborně se tyto cesty, předpoklady sjednocení nazývají integrační paradigmata. Můžeme mluvit o nadnárodním (supranacionálním) paradigmatu a paradigmatu mezivládním (intergovernmentální). Zatímco prvé usiluje o co nejužší integraci, a to postoupením částí státní suverenity; mezivládní paradigma vychází z konceptu nedotknutelnosti státní suverenity a rovnosti jednotlivých států.
Supranacionální paradigma předpokládá vznik orgánu, či organizace, která bude spravovat postoupené pravomoci a suverenitu jednotlivých účastnických států a na jejich
základě bude též rozhodovat i ve věcech vnitřních záležitostí jednotlivých států. Rozhodnutí mohu být státům vnucena a mohou být realizována i proti vůli států, jich se týkají. Toto odmítá mezivládní paradigma, státy na základě mezivládního paradigmatu vystupují nezávisle a rovnoprávně, nelze jim proti jejich vůli něco vnutit.

Členění nadnárodního paradigmatu
Supranacionální paradigma zná dvě metody, nástroje, jak dosáhnout cíle sjednocení:
federalistickou metodu a metodu neofunkcionalistickou. Obě metody se vyvíjely v čase, zatímco vrchol federalistických snah je příznačný pro meziválečné období, neofunckionalisté se začínají prosazovat až po druhé světové válce.

Federalisté vs. Neofunckionalisté.
Federalistická metoda předpokládá eliminaci národních států, a to výstavbou formálních politických institucí. Tyto instituce mají nahradit národní státy a jejich mocenská
centra. Cílem federalistů je něco jako evropská federace, či spojené státy evropské. Již myslitelé od 16.století s tímto pojmem nějakým způsobem pracovali, takže je patrné, že federalistická metoda sjednocování je jedna z nejstarších. Oproti tomu je metoda neofunkcionalistická relativně mladá. Byla zformulována v 60. letech 20. století,
v souvislosti s definitivním úmrtím samostatné federalistické metody. Neofunkcionalisté odmítají neuvážené postupování státní suverenity nějakému nově a uměle vytvořenému centru. Dle nich je takový přístup nereálný. Pokud se stát vzdává své suverenity, musí se
mu to vyplatit. Přecházení státní suverenity na nadnárodní těleso se musí dít postupně, a to od
nejnižších a nejméně důležitých oblastí. Neofunkcionalisté své tvrzení opírají o hypotézu, že
integrace v určité oblasti vyvolá postupně nutnost integrace v ostatních oblastech - princip přelévání (spillover).“