"Myšlenky k ontologii hry
-hra v dnešní chaotické době odráží v literární tvorbě, zájmu o hru a sport; je chápána jako osvobozující od dnešního světa
-žádná jiná doba ještě neměla tolik možností a příležitostí pro hru, ale je otázkou, zda do hloubky rozumí podstatě hry
-hru každý zná, nejedná se o něco, co by muselo být objevováno; obeznámenost se hrou je společná a veřejná, probíhá kontakt s druhými lidmi  ve hře žijeme, není to vnější událost
-je otázka, zda to, co vypadá ve vnější podobě stejně, je stejné i co do způsobu bytí (v biologickém pojmu herního chování se člověk a zvířata ukazují podobná, muselo by být určeno, jak je to s bytím člověka a zvířete)
-hra se neděje sama ve svém smyslu, máme z ní požitek, což nepředpokládá žádné reflexivní sebevědomí
-interpretace hry – hra se děje jen občas,ostatní oblasti života spočívají v jiných dimenzích (hra jako uvolnění x vážná, odpovědná činnost); hra jako volný čas, mimo povinnosti, práci
-u dospělých hry jen zřádka, z dlouhé chvílie; u dítěte je hra středem existence – čím víc se objevuje vážnost života, tím víc mizí hra ve svém rozsahu i významu; z dětského hraní se chce přejít k určitému druhu tvůrčí radosti z práce (pedagogika)
-dětská hra méně bezelstná, zastřená než hra dospělých – dospělý si hraje v hodnostech, poctách, společenských konvencích
-hra je základní existenciální fenomén
-hra je spontánní, aktivní počínání, živoucí impuls – je zároveň v sobě pohnutým pobytem (který se liší od ostatních pohnutostí)
-lidé stále hledají smysl (futuristický rys života), nějaký konečný cíl, „nejsou prostě“jako rostliny, ale nejsou si účelem své existence jisti, tápají
-hra je uklidněná přítomnost, má soběstačný smysl, podobá se oáze dosaženého štěstí v pustině našeho hledání
-hra je účelově určena, neděje se bezúčelně, má v každé své fázi zvláštní účely, které se navzájem spojují
-její účel není pojat do plánu nejvyššího konečného účelu; když si hrajem např za účelem fyzické zdatnosti, už je tam hra postavena pod jiné cíle a je narušena, protože se neděje sama kvůli sobě
-právě její soběstačnost umožňuje, aby se odehrávala v klidném čase, prodlevě (záblesk věčnosti)
-hra vystupuje z normálního způsobu, jakým vedeme život (vztah k času, je to aktivita a tvorba a přece stojí nablízku věčným věcem); přerušuje kontinuitu našeho času, který je dán svým posledním účelem
-hra není s ostatními životními fenomény spojena věčným usilováním o konečný cíl – staví se proti nim tím, že je zpodobňuje a tím je přijímá do sebe"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ