"Evakuace

Byla první středa v měsíci. Pravé poledne a slunce chodníky rozpalovalo doběla. Každý soudný člověk byl zalezlý ve stínu, nebo ještě lépe v dobře klimatizovaném bytě. Jen sousedé se rozhodli péct se na zahradě za městem.
Sirény se při zkoušce rozječely, ale neozvalo se oznámení:,,Zkouška sirén. Právě proběhla zkouška sirén. Zkouška sirén…“ Naopak sirény se rozeřvaly znovu s naléhavostí, jakou ještě nikdo neslyšel. I tón se změnil – takhle podle pravidle měl znít signál evakuace.
Dívka popadla batoh a v duchu blahořečila svému učiteli, který jim doporučoval, aby takové zavazadlo měli stále připravené. Ani ji nenapadlo napsat vzkaz pro sousedy, beztak jsou na zahradě a někdo jim to oznámí. Zabouchla dveře a spěchala na místo srazu.

Postarší manželský pár se vracel ze své zahrádky. Slunce stále pražilo, a jim nepřišlo nijak zvláštní, že na ulicích nikoho nepotkávají. Všichni jsou určitě doma a byty opustí, až se ochladí.
Usadili se k televizi. Teď si takový odpočinek zaslouží. Neměli ani tušení, že proběhla evakuace. Bylo stejně pozdě, kdo ještě zůstal na místě, ten už podlehl jedovatým plynům z nedaleké chemičky.

Žena vytrvale tiskla zvonek do domu manželského páru. Byla si jistá, že by ho někdo z nich musel slyšet. Otevřené okno jasně svědčilo o tom, že jsou doma. Znala jejich opatrnost a věděla, že by nikam neodjeli, nikdy by se nedopustili takové nerozvážnosti.
To není samo sebou. – napadlo ji. Pohledem odhadla výšku plotu a hledala, kudy by se dostala do okna. Nebyla žádná sportovkyně, ale v případě nouze se dokázala překonat.
Byt vypadal tak, jak si ho pamatovala. Až na bezvládnou ženu v křesle a muže v kuchyni. Přivolaný lékař už mohl pouze konstatovat smrt a pitva prokázala otravu."