1.	Ježíš Kristus - spojovací článek

2.	Odplata a odpuštění

2.1.	Křesťanství

2.2.

Judaismus

3.	Víra v jednoho Boha

4.	Dějiny a kultura

4.1.	Křesťanství

4.2.

Judaismus

5.

Perzekuce

6.	Pronásledování věřících

"Hlavní věcí, která oba náboženské proudy spojuje, je víra v jednoho boha, jakási centralizace. Bodem, za kterého všichni a všechno vychází, je Bůh. Jeho pojetí je sice ve Starém a Novém zákoně poněkud odlišné, ne však příliš radikálně. Rozpory mezi křesťanskou a židovskou kulturou se odehrávají na poli výkladu Písma vykladači, kteří se příliš zaměřují na marginálie a tyto spory se pak promítají i do ostatních oblastí života. Například starozákonní Hospodin se projevuje jako přísný otec, který svou lásku podmiňuje různými požadavky a provinění tvrdě trestá. Bůh Nového zákona je odpouštějící, jeho láska je nepodmíněná. Jako Hospodin potrestal Židy, když reptali a nevěřili v Jeho pomoc při dobývání Kanaánu. Oproti tomu Ježíš pravil v jednom podobenství, že Bohu je milejší hříšník, který se který se vrátil na správnou cestu a kaje se, jako pastýř je šťastný, když nalezne zatoulanou ovečku. Tento posun je z hlediska filosofického a z hlediska vývoje náboženství klíčový.
Dalším rozdílem mezi křesťanství m a judaismem je přístup k odplatě a odpuštění. Judaismus schvaluje pomstu, odplatu, trest, vždyť potopa světa byla božím trestem pro lidstvo za to, že lidé ignorovali Boží přikázání, kradli, podváděli a vraždili. Za stejného soudku je i zmatení jazyků u Babylónské věže nebo zničení Sodomy a Gomory.I ve Starém zákoně jsou mnohé příklady odpuštění, například Bůh nepotrestal Jákoba za to, že od otce nepoctivě vylákal požehnání, které mělo patřit jeho staršímu bratru Ezauovi nebo bez trestu zůstali Josefovi bratři, kteří Josefa prodali do otroctví. Tyto dva případy skončily dokonce smířením obou stran. Nový zákon je však postaven na ideji odpuštění, kterou jednoznačně preferuje, neboť jak pravil Ježíš farizejům, kteří chtěli ukamenovat cizoložnici: “Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.” (Ev.sv.Jana, 8,7) nebo “Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás.” (Ev.sv.Matouše, 5,44). To hlavní z Ježíšova učení shrnuje v podstatě věta “Miluj bližního svého jako sebe sama”. Bližního přitom Ježíš definuje pomocí podobenství o zraněném muži, kterého přepadli lupiči, ležícím u cesty. Kolem něho šel kněz a chrámový zřízenec, ale ti se zraněnému vyhnuli. Když šel kolem cizinec, Samaritán, ujal se zraněného, ošetřil jej a odvezl do hostince, kde za něho zaplatil. “Kdo tedy byl skutečným bližním?” ptal se Ježíš. Samozřejmě ne ti ctihodní, bohabojní občané, kteří by jej nechali zemřít, ale cizinec, který mu pomohl.
Rozdílná je také délka dějin obou kultur. Židé neboli Izraelité mají nesrovnatelně delší zdokumentované dějiny než kterákoli jiná současná evropská a snad i světová civilizace. Dokumentem o raných dějinách judaismu je v podstatě Bible, která se ukázala být dosti přesná, alespoň pokud se jedná o “potopu světa”, která zasáhla před několika tisíci lety oblast Blízkého východu. Dá se proto předpokládat, že i některé jiné události uvedené v Bibli se skutečně udály. Křesťanské dějiny oproti tomu začínají “až” s počátkem našeho letopočtu. Snad proto se u obou kultur vyvinuly značně odlišné obyčeje a zvyky."