" 3. psychologie pacienta

Pacientem se člověk nerodí, nýbrž stává. Proces, který charakterizuje změnu relativně zdravého člověka v pacienta má svou fyziologickou, patofyziologickou a též psychologickou stránku. Příchodem k lékaři (zdravotníkovi) a odevzdáním se do jeho rukou se v pacientově psychice mnoho odehrává. Tímto se zabývá neustále větší počet výzkumů.
Člověk primárně řeší, zda jít či nejít k lékaři. Jaké faktory o této skutečnosti rozhodují rozdělil např. Zola (1973):
1) do jaké míry je daný člověk znepokojen až vyděšen příznaky nemoci, které se u něj objevily
2) jaké povahy a kvality je tento příznak
3) do jaké míry příznak ohrožuje vzájemný vztah člověka s druhými lidmi, obzvláště s těmi nejbližšími
4) do jaké míry překáží objevení zdravotního problému uskutečnění zamýšlené činnosti, např. dovolené
5) jaké sociální sankce stojí v pozadí dané situace – př. zaměstnavatel hrozí propuštěním, pokud se nebude léčit, bohužel i opak bývá zaznamenáván

3.1 autoplastický obraz nemoci

Každá nemoc má svou :
• objektivní stránku – diagnóza
• subjektivní stránku – tělesné a psychické pocity pacienta
Obě tyto stránky jsou stejně důležité! Lékař má tendenci odhalovat pouze objektivní příznaky, pacient si všímá více subjektivní. I lékař by měl subjektivní stránku brát na vědomí, pracovat s ní jako s reálným činitelem a umět ji využít při práci s pacientem a v diagnostice.
Pacient bývá vůči lékaři (zdravotníkovi) v submisivní pozici, ať má jakékoli společenské postavení.

subjektivní obraz nemoci = autoplastický obraz nemoci
má tyto stránky:
 senzitivní – např. bolesti, které pacient pociťuje
 emoční – emoce, které pacient v souvislosti s nemocí pociťuje, např. strach, beznaděj, apod.
 volní – úsilí odolávat nemoci, bojovat s ní, aktivně spolupracovat se zdravotníkem
 racionální a informativní – znalost o nemoci
Výše uvedené stránky nemusí být přítomny všechny.

Zdravotník by se měl vždy zajímat o pacientův autoplastický obraz nemoci. Předejde tím např. prohloubení strachu z dané nemoci. Pokud bude vědět, že se pacient neadekvátně obává, může jej uklidnit, vysvětlit mu, samozřejmě co nejméně odborně, aby byl pro pacienta srozumitelný, že se nemusí obávat, apod.
U řady psychogenních chorob je třeba si uvědomit, proč pacient nemoc potřebuje, např. dítě „utíká“ do nemoci, protože má problémy ve škole nebo dospělý má být propuštěn, nejde zde však o tzv. „hodit se marod“, ale dotyčný opravdu pociťuje příznaky nemoci ovlivněné právě psychikou.

Nemoc může být:
 tzv. štítem prestiže pacienta („ Já nejsem neschopný, jsem nemocný“)
 zárukou zajištění zájmu lidí, společnosti, odstranění samoty (lze vidět obzvláště u starých lidí, kdy např. volají záchranku k banálním záležitostem jako je říznutí se do prstu a tím se snaží omezit svou samotu)
 tzv.kultem – na nemocného jsou všichni hodnější, tolerantnější, a tak mnoho lidí záměrně do nemoci utíká

tzv. ambivalentní prožívání nemoci prožívání protichůdných pocitů– daná nemoc přináší jedinci nejen nepříjemnosti (bolest, omezení pohybu, volnosti, apod.), ale zároveň i výhody (všichni jsou na něj hodní, oddálí se řešení problémů, např.rozvodu, ztráty zaměstnání, apod.)

• podmíněnost autoplastického obrazu nemoci
1) ráz, charakter choroby
- velmi záleží na tom, zda je onemocnění akutní či chronické, vyléčitelné či nevyléčitelné, zda vyžaduje hospitalizaci či nikoli
2) okolnosti, za nichž nemoc probíhá
- problémy, nejistota, kterou nemoc přináší, např. „Kdo se postará o rodinu? Hradí nemoc pojišťovna? Říká doktor pravdu?“, atd
- prostředí v němž se choroba rozvíjí (domácí prostředí je zpravidla příznivější než nemocnice)
- z terapeutického hlediska je vhodná co nejčastější přítomnost rodinných příslušníků, jsou-li vzájemné vztahy v pořádku
- zavinění nemoci – pacient hledá rád viníka nemoci, ať v sobě či v někom jiným. Pokud je zde vlastní zavinění je úsilí o uzdravení viditelně větší než v opačném případě
3) premorbidní osobnost pacienta
- osobnost pacienta před onemocněním, úrazem"