"Členění

Text je rozdělen do sedmi částí (podle sedmidílné sonátové skladby). První a pátá jsou nazvány Lehkost a tíha, druhá a čtvrtá Duše a tělo, třetí má název Nepochopená slova, šestá Veliký pochod a sedmá Kareninův úsměv), které jsou dále členěny - stejně jako v předchozích Kunderových románech – na drobné číslované kapitoly. Hlavními postavami jsou jednak lékař Tomáš a jeho žena Tereza, jednak malířka Sabina a její přítel, švýcarský intelektuál Franz; ostatní osoby – Franzova žena Marie-Claude, Tomášův syn Šimon, předseda zemědělského družstva – mají jen epizodní role.

V první části, která je tematicky spřízněná Tomášovi, jsou rozvíjeny myšlenky o věč-ném návratu. Autor dochází k závěru: co pomíjí, nelze odsoudit. Lidé jsou odsouzeni dělat stále tytéž osudové chyby, protože neexistuje možnost návratu, možnost žít svůj život znovu a lépe. Dále se zde hovoří o břemenu jako důkazu bytí (odtud v názvu části tíha), které je však důkazem plnosti života. Tomáš, znamenitý pražský chirurg, je vyslán do malého lázeňského města provést operaci. Zde potkává servírku Terezu. Jelikož Tomáš pěstuje bezpočet erotic-kých přátelství, chápe mladou dívku jen jako jednu z eventuálních přítelkyň. Když však ona přijede za ním do Prahy a po milování u něj přespí, což se příčí jeho zvykům, vstoupí do jeho života jako břemeno. Do této doby se Tomáš cítil nezávislý. Po rozvodu manželství, ze kterého vzešel syn Šimon, přestal Tomáš udržovat i styky se svými rodiči. Je to důkaz jeho malé citovosti. Milenky jsou pro něho symbolem jakéhosi libertinství, kterým vzdoruje době (příběh se začíná odvíjet na konci šedesátých let, kdy v Československu vládli představitelé tota-litního komunistického režimu). Na druhé straně pohodlný život svobodného mládence není přece vůbec zavazující (odtud lehkost), tak proč by si člověk nemohl užívat? Díky Tereze si však uvědomuje, že existuje i láska, v níž rozhodující roli nehraje sex, nýbrž něha, soucit, pocit odpovědnosti za život druhého, touha po věčné blízkosti milované. V této části se Kundera zabývá etymologickým výkladem slova soucit. To je v jedněch částech světa chápáno jako účast s tím, kdo trpí – tedy jako druhořadý, špatný cit. Naproti tomu v ostatních oblastech představuje nejvyšší cit jako maximální schopnost citové představivosti, neboli umění citové telepatie. Protože se Tereza trápí kvůli jeho milostným avantýrám (má divoké sny), chce To-máš zmírnit její trápení a ožení se s ní. Tím zruší podnájem, ve kterém už dávno nebyla. Rov-něž si obstarají od kolegy štěně – fenu Karenina (podle hrdinky knihy, kterou Tereza četla, když se spolu seznámili). V příští kapitole do děje vstupuje politika prostřednictvím armád států Varšavské smlouvy. Je zde popisováno prvních sedm dnů okupace, po kterých opouští Tereza s Tomášem Československo. Svůj azyl nachází ve švýcarském Curychu, kde Tomáš přijímá místo mu nabízené již před okupací. Ani ve Švýcarsku však Tomáš není schopen zříci se svých milostných záletů (v Ženevě se setkává se svou přítelkyní Sabinou, která je mu svým myšlením a způsobem života nejbližší a která rovněž emigrovala z Prahy), což Terezu přinutí vrátit se zpět do Československa. Zde je Tomáš opět na hranici, a to jak doslova, tak obrazně. Zde se mu opět naskýtá možnost návratu k bývalé svobodě. Tomáš dospěje k názoru, že se musí vrátit do Československa. Uvědomuje si totiž, že pojmy tíže, nutnost, hodnota jsou vnitřně spojené a Tomáš chce vést život, který stojí za něco. V poslední kapitole této části se autor zaobírá rolí náhody v lidských životech (kdyby Tomášům kolega neonemocněl, nebyl by Tomáš vyslán do zapadlého lázeňského města a možná nikdy by se nesetkal s Terezou). V poměru k ní zdůrazňuje náhodnost jejich seznámení (vidí v něm paralelu k mýtu dítěte, jež přinesla řeka), soucit, ale i osudovost (beethovenovský imperativ „es muss sein“).

Druhá část je tematicky věnována Tereze. Hned v první kapitole Kundera zdůrazňuje fiktivnost všech postav (postmoderní přístup), když říká: „Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mě stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem já sám jen obcházel ...“. Hlavní motivem této kapitoly je dualita člověka, který se dělí na tělo a duši. Jako malá stávala Tereza často před zrcadlem, jelikož chtěla, aby se její duše oddělila od těla, které se podobá tělu její matky, ve kterém vidí svět tělesnosti a nízkosti, ze které ho se snaží uniknout a být součástí těla, které by bylo ve shodě s její duší. Tereza se cítila viníkem matčina života, trpěla za ni, což vedlo k tomu, že se stala stydlivým člověkem. V této části románu se Kundera snaží dát do poměru hodnotu těla ku studu. Tereza v úniku před tíživou realitou se upíná k literatuře a fotografování, proto pro ni náhoda hraje mnohem větší roli než pro Tomáše („Vy máte pokoj šest a mě končí práce akorát v šest.“). Je zde vysloven názor, že lidské životy jsou symetric-kými kompozicemi náhod. Ve víře v náhodu Tereza v podstatě opouští rodné město a vydává se hledat štěstí za Tomášem. Při milování se snaží překřičet protiklad těla a duše. Na jednu stranu je vitální na druhou má nízké sebevědomí, což způsobuje vratkost jejího elánu. O její rozpolcené osobnosti leccos napovídají sny. Ve dne miluje Tomáše a přesvědčuje se o jeho lásce k sobě, v noci se kvůli své lásce k němu trápí. Ve svých snech odhaluje absolutní stejnost žen a jejich snahu po absolutní stejnosti. Tereza se jim však nechce rovnat, proto ji trápí, když si představuje, jak Tomáš všechny ženy (i ji) hladí stejně. To vnímá jako návrat do života, který vedla před příjezdem do Prahy. Matka ji také neodlišovala od ostatních bytostí, čímž potlačila její osobnost. Autor vyslovuje názor snu jako nejhlubší potřeby člověka. V těchto pasážích knihy je zdůrazňována Terezina slabost (závrať)"