1.	Dialog Faidón - nesmrtelnost duše

2.	Filosof a jeho role

3.	Duše jako součást člověka

4.

Smrt

5.	Transformovatelnost duše

5.1.	Důkazy existence duše a jejího převtělování podle Sokrata a Platóna

5.1.1.

Vznik věcí z opaku

5.1.2.

Souvislost slasti a strasti, radosti a bolesti

5.1.3.

Učení jako rozpomínání si na již poznané

6.	Tělo jako schránka duše

7.	Fáze života a neživota

8.	Dva druhy jsoucna

"Dialog Faidón nás už svou atmosférou přivádí na myšlenku existence duše a možnosti jejího znovuzrození ze smrti. Pojem duše je zcela ústřední myšlenkou díla. Centrálním námětem je především filozof a smrt. Nejedná se samozřejmě pouze o smrt filozofovu, ale o smrt jako takovou, která postihne každého. Každý jedinec se ale vyznačuje jiným přístupem ke svému konci.
Sokrates v očekávání své popravy uvažuje nad svou smrtí a všechny přítomné udivuje svým klidem a veselím. Hned na začátku díla se setkáváme s pojmem sebevražda,který je však podle Platóna zakázán,člověk je zde zdůrazňován jako majetek boží, nemající právo na náhlé dobrovolné ukončení svého života (Faidón str. 68, 69. ř. 62 ). Bohové, jako hlavní hybné síly, o člověka pečují a tudíž lidé, čerpající z boží dobroty, nemají právo se sami usmrcovat.

Jednou z nejdůležitějších rolí v poznávání transformace duše hraje sama filozofie a filozofové. Úkolem milovníka moudrosti je tedy zabývat se životem a smrtí. Jeho filozofování se obrací k duši a pokouší se zachytit čisté jsoucno. Hlavním cílem je osvobození duše od těla, prostředkem osvobození duše je pro Platóna (Sokrata) právě smrt (str. 75). Tvor sám je podle Sokrata nucen následovat své vidění, a tak splnit cíl určený mu na tomto světě. Sny u člověka vybízejí, co dělat. Úkolem člověka je tedy posléze je pochopit a rozhodnout se k jejich realizaci.

Pro filozofa je podstatnou částí existence smrt, kterou musí chtít a toužit po ní. Je jedinou jistotou oddělení duše, v žádném jiném stádiu totiž nelze dosáhnout samotné moudrosti. (str. 76 „Je třeba se domnívat, příteli, že půjde rád, pokud je opravdovým filozofem. Bude totiž zastávat mínění, že moudrosti nelze dosáhnout nikde jinde než tam. Je-li tomu tak, jak jsem právě řekl, nebyla by to velká nedůslednost, kdyby se takový muž bál smrti.“)
Svodem pro filozofa tedy neleží v životě jako takovém, ale ve smrti. Nemusíme se tedy obávat, že by páchal tak, aby si život zachránil, nýbrž by se spíše provinil tím, že by šel v ústrety opaku: smrti.
Podle Jana Patočky: „Filozof a svět stojí proti sobě jako dvě oblasti, totálně do sebe uzavřené a navzájem se nutně obviňující.“

Nejdůležitější součástí člověka je duše, jejímž lékem je logos, vše ostatní jsou jen snadnosti a relativnosti života. Důkazem je člověk, který strávil filozofický život. Ve smrti má totiž největší naději, že i po ní mu připadne největší úděl. Filozofický život, život věčný a pochopená nesmrtelnost jsou ve své podstatě to samé."

Jedná se o seminární práci do předmětu úvod do filozofie diskurzu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.