Přechod k demokracii a konsolidace demokracie v Chile - bakalářská práce

Kategorie: Politologie

Typ práce: Bakalářské práce

Škola: Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta, Hradec Králové

Charakteristika: Bakalářská práce se zabývá chilským přechodem k demokracii a konsolidací demokracie. První část poskytuje teoretický rámec k celé problematice. Představuje základní teorii tranzice a konsolidované demokracie od Juana Linze a Alfreda Stepana a charakterizuje fáze přechodu k demokracii. Druhá část se věnuje změnám, které přinesla vláda Augusta Pinocheta. Důraz klade především na institucionální oblast, ekonomickou sféru a občanskou společnost a změny v 80. letech, které ovlivnily jejich vývoj. Na základě analýzy předchozího režimu představuje základní omezení a úskalí tranzice a konsolidace demokracie. Třetí část práce se pak věnuje problematice odstraňování překážek z jednotlivých zkoumaných oblastí.
Obsah:
1. Úvod
2. Teoretický rámec
2.1 Teorie autoritářských režimů J. J. Linze
2.2 Způsoby ukončení nedemokratického režimu
2.3 Fáze přechodu
2.4 Konsolidace demokracie
2.4.1 Aktéři starého režimu
2.4.2 Další vlivy na konsolidaci demokracie
3. Dědictví Pinochetova režimu
3.1 Odkaz Pinochetismu v občanské společnosti
3.1.1 Represe, jako prostředek k upevnění moci
3.1.2 Probuzení občanské společnosti v 80. letech
3.2 Pozůstatek Pinochetismu v institucionální oblasti
3.2.1 Pinochetovův vzestup a konsolidace nedemokratického režimu
3.2.2 Ústava 1980
3.2.3 Osud politických stran a jejich ‚znovuzrození‘
3.2.4 Opozice a volba její strategie
3.3 Dědictví Pinochetovy vlády v ekonomické oblasti
3.3.1 Neoliberální ‚zázrak‘
3.3.2 Ekonomická krize 80. let
4. Začátek tranzice a konsolidace demokracie
4.1 Referendum jako začátek tranzice?
4.2 Prezidentské a kongresové volby 1989
4.3 Důsledek Pinochetovy vlády a úskalí přechodu k demokracii
4.4 Efekt volebního systému v segmentované společnosti
4.5 Postoj armády k novému režimu
4.6 Institucionální omezení
4.7 Vyrovnání se s minulostí
4.8 Omezení v ekonomické sféře
5. Závěr
6. Prameny a literatura
Úryvek z práce:
"1.1 Teorie autoritářských režimů J. J. Linze
Hlavním cílem práce není rozebrat celou historii vývoje teorie nedemokratických režimů, proto se zaměřuje na samotnou typologii od J. J. Linze, který svoji teorii autoritářský režimů vypracoval na modelu frankistického Španělska a představil ji v roce 1964 v článku „An Authoritarian Regime: Spain“. Zařazení Španělska, do této doby výlučně chápaného jako fašistického režimu, k autoritářským režimům vyvolalo velký ohlas a diskuzi. Je nutno podotknout, že v této době bylo dělení režimů omezeno na dvě základní kategorie – demokratické a totalitní režimy. Dodnes nebyla Linzova práce překonána a jeho typologie je hojně využívána (Dvořáková, Kunc 1994: 50).
Linz svoji typologii vypracoval na čtyřech základních charakteristikách režimů, na kterých je zároveň patrné odlišení autoritářských režimů od totalitních. Režimy rozlišuje na základě míry pluralismu, ideologie, vůdcovství a mobilizace (Linz 2000: 160). Autoritářské režimy definuje jako „politické systémy s limitovaným pluralismem, bez detailní vedoucí ideologie, ale s typickou mentalitou, s absencí extenzivní a intenzivní politické mobilizace s výjimkou určité fáze vývoje a s vůdcem nebo malou skupinou uplatňujících svoji moc v rámci špatně definovaných, ale předvídatelných hranic“ (Linz 2000: 159). Obvykle autoritářský režim buduje jednu stranu, ale může tolerovat existenci dalších významnějších skupin v rámci režimu. Většinou je zachován pluralismus v oblastech ekonomiky či ponechání působnosti církve. Většina tohoto pluralismu má kořeny ve společnosti ještě před vybudováním nového režimu. Zároveň zachování určité míry pluralismu umožňuje vznik opozice, která je však slabá a nekritizuje příliš režim, ale spíše přijímá jeho historickou legitimitu. Zároveň tento režim nevyužívá k legitimizaci svého vládnutí vypracovanou ideologii, ale odvolává se spíše na obecné hodnoty jako např. vlastenectví, ekonomický rozvoj, sociální rovnost. Mobilizace je omezená neexistencí jednotné ideologie, proto k mobilizaci obyvatel dochází většinou pouze zpočátku existence režimu. Zároveň tato nezúčastněnost obyvatel vede k jejich apatii a snazšímu udržování režimu (Linz 2000: 162-168). Na základě stejných kritérií Linz se Stepanem popisují totalitní režim jako systém, který „eliminoval existující politický, ekonomický a společenský pluralismus, sjednotil a artikuloval vedoucí utopickou ideologii, měl extenzivní a intenzivní mobilizaci a má vládce, často charismatického, který jedná v nedefinovaných hranicích a je nepředvídatelný“ (Linz, Stepan 1996: 40).
Na základě zmíněných kritérii Linz rozčlenil autoritářské režimy do sedmi kategorií. Prvním typem jsou byrokraticko-militaristické autoritářské režimy. Dle autora je to nejčastější typ autoritářského režimu, pro který je typické dominantní postavení armády a byrokracie. Nevytváří specifickou ideologii, ale vládnou pragmaticky uvnitř hranic své mentality. I když je možné jejich fungování bez politických stran, tak vytvářejí oficiální stranu, která má většinou za úkol redukovat participaci občanů. Přejímáním různých fašistických prvků bývají někdy tyto režimy nesprávně označované jako fašistické (Linz 2000: 184-202).
Další typem jsou organicko-etatistické autoritářské režimy. Oproti předchozímu typu se nejvíce liší ve snaze kontrolovat participaci a mobilizovat občany pomocí organických struktur. Tato kontrola probíhá skrze režimem ovládané a tolerované organizace fungující ve společnosti. Režim má zájem na zapojení občanů v různých sociálních skupinách, ale zároveň může odmítat politické strany a politiky jako profesionály (Linz 2000: 208-217).
Třetím typem je mobilizační autoritářský režim v postdemokratických společnostech. Tato skupina zahrnuje výrazně méně autoritářských systémů než předchozí dvě. Tento systém bývá nastolen v demokracii, která neuměla řešit základní problémy, a většinou se vyskytoval v dobách demokratické krize (Linz 2000: 217-227). Další kategorií jsou postkoloniální mobilizační autoritářské režimy, pro které je typická mobilizace při boji za nezávislost. Z tohoto boje vyjde vítězně jedna strana, která se stává důležitým komponentem moci (Linz 2000: 227-233).
Pátou kategorií jsou rasové a etnické ‚demokracie‘. Tyto systémy se etablovaly v zemích, kde etnická menšina dokázala vládnout nad většinou. V rámci menšiny jsou sice uplatňovány demokratické principy, ale kvůli vyloučení většiny z aktivního politického života je nutné tento systém řadit také k autoritářským (Linz 2000: 233-240). Předposlední kategorií jsou defektní a pretotalitní autoritářské režimy."

Tweet

Diskuse