"Finanční krize, která začala pádem amerického nemovitostního trhu postupně zasáhla prakticky celou globální ekonomiku. Je považována za nejhorší od velké hospodářské krize v roce 1929 – 1933. Je zřejmé, že ohniskem problémů je americký nemovitostní trh a pokles tamějších cen. Na něj navázané problémy se splácením hypoték se přemístily do bankovního sektoru a poté do celé ekonomiky. Tato krize nevznikla náhodou, zavinilo jí odvětví, které se vymklo kontrole.
V roce 2001, kdy byl americký finanční sektor nejvýnosnější a mocnější než kdykoliv předtím, bylo na vrcholu pět nejmocnějších investičních bank, dvě mezinárodní finanční korporace a tři finanční pojišťovny. Všechny propojoval tentýž řetězec sekuritizace, v podstatě se tedy jednalo o souhrn budoucích očekávaných peněžních toků. Tento nový systém propojoval biliony financí v hypotéčních a dalších úvěrech, od investorů z celého světa. Do té doby byla možnost půjčky jen s věřitelem, který chtěl půjčené peníze vrátit, ale při sekuritizaci tomu tak není. Věřitelům nezáleží na tom, zda bude dotyčný půjčku splácet, tak začaly vznikat různé nabídky rizikových úvěrů. Prakticky nikdo nenesl za tyto nenavratitelné půjčky zodpovědnost, proto se od roku 2000 do roku 2003 množství hypotéčních úvěrů čtyřnásobně zvětšilo. Investiční banky však naopak dávali podřadným půjčkám přednost, protože z nich měli vyšší úroky, tak došlo k jejich masivnímu nabízení dlužníkům. Ti dostávali půjčky se zbytečně vysokými úroky, mnoho jich dostali lidé, kteří je nemohli splatit.
Mezi lety 2001-2007 protékaly sekuritizačním řetězcem stovky milionu dolarů ročně, proto mohli poskytovat hypotéky ve velkém množství, toho následně využili realitní makléři, kteří zvedli dvojnásobně ceny domů a jiných realit. To zapříčinilo celkový rozvoj stavebnictví. Tyto úvěrové transakce byly prakticky fiktivní, přecházely z účtu na účet a tím se vytvořila obrovská finanční bublina.
Netrvá dlouho a samozřejmě se New Yorské banky začínali hroutit. Po bankrotu největších gigantů v bankovnictví se začíná hovořit o krizi. Přichází celosvětová - hospodářská krize, která připravila miliony lidí na celém světě o jejich úspory, o práci, i o domovy.
Geograficky se zdá zřejmé, že krize nejprve zasáhla malý stát na severu Atlantického oceánu, který byl do té doby dlouhodobě prosperující.
Island má stabilní demokracii a vysokou životní úroveň, do nedávna měl i nízkou nezaměstnanost a veřejnou zadluženost. V roce 2000 zde vláda založila sérii deregulací, které měly katastrofální dopad jak pro životní prostředí, tak později i pro Ekonomiku. V současné době vláda také privatizovala tří ze svých největších bank. Tento krok je považován za „největší experiment v historii bankovnictví“. Během 5 let tyto banky, které do té doby nepůsobící za hranice Islandu rozpůjčovali 120 miliard dolarů, což byl 10-ti násobek Islandského HDP. Začaly vznikat obrovské finanční problémy, v důsledku čehož vzrostly ceny akcií i domů pro běžné obyvatele. Těchto nepříznivých hospodářských podmínek využilo mnoho obchodníků, kteří si za půjčené miliardy nakoupili movitý i nemovitý majetek, jako např. luxusní domy v Londýně. Tuto situaci přehlížely americké účetní firmy, které měly kontrolovat činnost Islandských bank tak dlouho, až se v roce 2008 zhroutily. V důsledku toho vysoce stoupla nezaměstnanost a lidé přišli o své úspory.
V New York byli dotazováni vysoce postavení lidé, proč ke vzniku této finanční krizi došlo? Nikdo však nedokázal odpovědět.
Dluhová krize se postupně šířila v celé eurozóně. Dnes zřejmě mediálně nejznámější státem, který se stal její obětí, je Řecko. To se v dubnu 2010 stalo první zemí eurozóny, která musela požádat o financování ze zdrojů evropské unie a Mezinárodního měnového fondu. Řecko známé svými problémy s falšováním veřejných účtů, absurdními výhodami pro státní zaměstnance, stejně tak jako korupcí a nesmyslným plýtváním, se zavázalo k masivním úsporám restrukturalizací nefungující ekonomiky. Výměnou za to měli být Řekové na jeden rok odstaveni od finančních trhů. Splácení balíčku mezinárodních půjček jim bylo posunuto o 3 roky, evropská unie tento rok splatnost prodloužila ještě o dvojnásobek na 7,5 roku a zároveň snížila i úrokovou sazbu. Nicméně ani toto opatření nebylo dostatečné. Zbývá jen otázka, jaký dopad budou mít další úsporná opatření, která Řecká vláda chystá např. zvýšení daní z příjmu, odvody z provozoven barů a restaurací i z prodeje paliva. Je tedy zřejmé, že Řecko čekají krušné časy.
V listopadu 2010 jej následovalo Irsko, které po dopadu finanční krize mělo dva zásadní problémy. Jeden z nich bylo oslabení poptávky v zahraničí. A druhým, mnohem závažnějším, byly potíže bank. Ty po neúspěšném pokusu vlády garantovat veškeré závazky bankovního sektoru, musely být touto vládou znárodněny. Irsko si tedy zajistilo dotace, a stejně jako Řecko požadovalo snížení úrokové sazby, protože Řecko má úrokovou sazbu 3,5% , Irsko 5,8% i přesto, že je Irsko obecně považováno za důvěryhodnější. Tato jednání o snížení, ale byla vždy zamítnuta. Jelikož země eurozóny v čele s Francií a Německem požadují výměnou za sníženou úrokovou sazbu zvýšení daně z příjmů právnických osob. Velmi nízká daňová sazba je ze strany eurozóny nepřijatelná. Přesto se však zdá, že si Irové s úsporným opatřením poradí lépe než Řecko.
Nedávná krize se nepochybně zařadí mezi nejvýznamnější poruchy hospodářství v moderních dějinách, podobně jako velká hospodářská krize v roce 1929. Tyto krize se však výrazně liší, státy se dnes můžou obrátit na mezinárodní instituce, které kromě nezbytných financí poskytují i odborné rady a řešení. Proto dnes země jako Irsko a Island mohou obnovovat svou ekonomiku a za nízko úrokové půjčky se vyhnout bankrotu, ovšem zřejmě né do nekonečna…"