“3.2.2. Mobilita pracovníků a Česká republika
Základním právem občana EU a tedy občana ČR je možnost volného pohybu na pracovních trzích ostatních členských států a právo na práci v jednotlivých členských státech za stejných podmínek, jaké mají jeho vlastní občané. Po vstupu ČR spolu s ostatními deseti státy do EU v květnu 2004 bylo zavedeno již zmíněné přechodné období podle principu 2+3+2, kdy mají členské státy právo omezit přístup na svůj pracovní trh. Naproti tomu Česká republika má recipročně právo zavést podobná omezení pro vstup na pracovní trh ČR.

Emigrace pracovníků z ČR
Hlavní omezující přechodné období uplatňované vůči ČR bylo ze strany Německa a Rakouska, jakožto cílových zemí pro pracovníky z východní Evropy. Někteří členové EU naopak otevřeli své pracovní trhy bezprostředně po přijetí ČR do Evropské unie. Mezi těmito státy byly Nizozemí, Dánsko, Švédsko, Irsko či Velká Británie. Ve Velké Británii však stále platí pravidlo, podle kterého se musí každý zájemce nejprve registrovat, přičemž součástí této procedury je platba určitého administrativního poplatku.
Po uplynutí dvouletého přechodného období dále otevřely své pracovní trhy Finsko, Portugalsko, Řecko a Španělsko. Jen částečně, a to pouze pro vybrané nedostatkové profese, otevřely své trhy Francie a Belgie. Francie například otevřela trh pro profese z oboru stavebnictví, ale i pro elektrikáře, zdravotní sestry nebo vědce z oboru chemie a fyziky. Belgie poptává především počítačové experty, pracovníky telekomunikace nebo řidiče kamionů. K červnu 2006 otevřela své pracovní trhy také Itálie a od července 2006 byly zjednodušeny administrativní procedury pro vstup na dánský pracovní trh. Od listopadu 2007 nově zcela ustoupilo od přechodných opatření na volný pohyb pracovníků také Lucembursko a Německo otevřelo svůj pracovní trh pro nedostatkové profese. Ostatní státy původní EU 15 přechodná opatření neaplikují – a to buď již ode dne vstupu ČR do EU, nebo od 1.5.2006, příp. od 1.5.2007 , v těchto státech tedy čeští občané mohou pracovat bez jakýchkoliv omezení, zatímco v členských zemích uplatňujících přechodná omezení mohou pracovat pouze na základě platného pracovního povolení, jehož vydání závisí na typu vykonávané profese. Některé profese jako například pracovníci z oboru stavebnictví, strojnictví, medicíny, či cestovního ruchu jsou přijímány okamžitě bez ohledu na to, jestli má daná země svůj pracovní trh ještě uzavřen či nikoliv. Z původních patnácti členských států EU v současnosti pouze Rakousko v plné míře omezuje vstup českých pracovníků na své pracovní trhy. Pokud jde o nové členské státy EU, byly jejich národní pracovní trhy pro občany ČR ihned zpřístupněny. To znamená, že čeští občané se mohou od 1. 5. 2004 volně ucházet o práci v Polsku, Slovinsku, Slovensku, Maďarsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Pokud jde o Kypr a Maltu, vůči kterým nebyla uplatňována přechodná omezení ze strany původní patnáctky, v případě Kypru neexistuje pro české pracovníky žádné omezení a v případě Malty je uplatňován systém automaticky vydávaných pracovních povolení.
V souvislosti s mobilitou pracovníků je nutné rovněž zmínit bilaterální smlouvy mezi Českou republikou a ostatními zeměmi. Konkrétně má ČR uzavřeny smlouvy s Německem, Rakouskem a Švýcarskem, které umožňují částečný přístup na pracovní trhy těchto států. Dohoda s Německem vstoupila v platnost roku 1991 a roční kvóta byla stanovena na 1400 stážistů, dále zde existuje možnost čtyřměsíčních sezónních prací v oblasti zemědělství, hotelnictví a gastronomie. Se Švýcarskem byla dohoda podepsána roku 1997 a zahrnuje celkem 100 ročních stážistů. Nejnovější je smlouva s Rakouskem, která byla rakouským parlamentem schválena až roku 2005 a v praktické rovině je využívána od ledna 2006. Je zatím dohodnuto 450 pendlerů a 300 stážistů na rok.
Výhled do budoucna ohledně částečně uzavřeného německého pracovního trhu a zcela uzavřeného rakouského trhu se nejeví příliš pozitivně. Nejčastěji citovaný důvod odmítnutí uvolnění pracovního trhu v Německu novým členským státům je vysoká nezaměstnanost a to zvláště ve spolkových zemích, které hraničí s Českou republikou a Polskem. Rakousko zase argumentuje špatnými vyhlídkami na vývoj nezaměstnanosti.

V souvislosti s podmínkami přijetí pracovníka v zemích EU je také potřeba se zmínit o sociálním zabezpečení. To je poskytováno bez ohledu na národnost příjemce. Takže například český občan, který získá pracovní povolení v některé ze členských zemí EU a bude zde pracovat, nárokuje tímto veškeré sociální dávky této země a současně je vázán legislativou upravující pracovně právní vztahy tohoto členského státu. Jinými slovy to znamená, že občan jednoho státu EU má nárok na práci, ale také na veškeré výhody pracovníků v ostatních členských státech. Členové jeho rodiny mají právo se za ním přistěhovat a členský stát, který toto zaměstnání poskytl, je povinen zajistit jim všechny sociální výhody tak, aby nebyli diskriminováni."