"Renesance

Prvním novověkým uměleckým slohem, zcela odlišným od předchozí gotiky, je renesance, francouzsky renaissance, italsky rinascita. Tento pojem byl poprvé užit italským historikem Giorgio Vasarim v roce 1550. V doslovném překladu znamená tento název znovuzrození – znovuzrození antiky.

Typické znaky
Renesance je mohutný myšlenkový a umělecký proud, který se proti duchovní nadvládě katolické církve za středověku obrací k antickému ideálu krásy a dobra. Zájem se tedy od Boha obrací ke člověku – důraz se klade na lidský rozum a pozemský život. Změnilo se postavení umělce – renesance se soustřeďuje na jedince, proto se autoři narozdíl od středověku vymaňují z anonymity - podepisují svá díla, vznikají životopisy, autoportréty. Vyvíjejí se nové techniky a postupy při tvoření děl, ať už malířských nebo literárních, díla jsou zaměřena na určité téma. Opouští se středověký ideál pozemského žití jako pouhé přípravy na posmrtný život, život se zesvětšťuje, uvolňuje a tento obrat se odráží i v umění. Přestože jsou stále časté náboženské motivy, uplatňují se mnohem více náměty světské. Od renesance také začínáme rozlišovat národní umění s jejich charakteristickými prvky a rysy. Umění se stává politickým nástrojem a prostředkem mocných, jak se prezentovat vůči veřejnosti. Rozvíjejí se přírodní vědy a vědy o člověku. Nyní se architektura staví převážně do služeb člověka, místo kostelů se nejvíce staví zámky a paláce a měšťanské domy. Umělecká díla se stávají
předmětem zájmu sběratelů.

Vznik a počátky
Renesance vznikla na přelomu 13. a 14. století ve městě Florencii (severní Itálie). Díky rozvoji námořního obchodu, bankovnictví a řemeslné výroby rostla hospodářská prosperita italských měst, což vedlo k rozkvětu stavitelství a výtvarného umění. A protože gotika v Itálii nikdy nezdomácněla, brzy se tamní mistři od gotiky odklonili a hledali pro svou tvorbu vzory ve starším umění. První generace renesančních italských architektů se zaměřila na stavby starokřesťanské a na architekturu z 11. a 12. století (toto období je označováno jako protorenesance). Teprve další generace umělců se věnovala studiu architektury z doby římského císařství.
Renesance, podobně jako gotika, se dělí na ranou (quattrocento), souběžnou ještě s pozdní gotikou a rozšířenou ve 14. století, vrcholnou (cinquecento) – 15. století, a pozdní (seicento), která přechází v manýrismus – 16. století.
V Čechách se renesance prosazuje až na konci 15. století (husitské války zbrzdily vývoj), plný nástup renesance spadá až do poloviny 16. století – do druhé poloviny vlády Ferdinanda I.

Architektura
Renesance obrací svůj zájem k člověku a k pozemskému životu, proto v této době vznikají kromě církevních staveb i stavby světské, hlavně sídla šlechty a měšťanské domy. Budovy mají geometrické tvary – zpravidla kvádr, krychle, ale například i koule (střechy - kopule). Arkády1, které se velmi často užívají, se řadí zpravidla podle tzv. klasické nadřazenosti od jednoduchých dole k dekorativnějším směrem nahoru. Jednotlivé řady následují zdola nahoru v tomto pořadí: toskánský neboli římskodórský, iónský, korintský a kompozitní. Oproti klasickým vzorům mívají sloupky vrcholné renesance místo povrchového svislého žlábkování hladké dříky2."