0.

Úvod

1.	Sociální patologie a sociální deviace

2.	Sociální prostředí jako determinanta chování

3.	Socializace

3.1.	Funkce socializace

3.2.	Průběh socializace

3.3.	Asociální, disociální a antisociální chování

4.

Norma

4.1.	Právní normy

4.2.	Mravní normy

4.3.	Zvykové normy

4.4.

Tabu

5.

Anomie

5.1.	Eufunkce a dysfunkce

6.	Klasifikace sociálních deviací

7.	Teorie sociálních deviací

7.1.	Biologické teorie

7.2.	Psychologické teorie

7.3.	Sociologické teorie

7.3.1.

Teorie kulturního přenosu

7.3.2.

Teorie strukturálního tlaku

7.3.3.

Teorie kontrolní

7.3.4.

Teorie etiketizační

7.4.	Základní typy teorií deviace

"1 Sociální patologie a sociální deviace
Sociální patologie (z řeckého pathos = utrpení, logos = slovo, nauka). Termín sociální patologie bývá chápán především ve dvojím smyslu. Jednak jím bývá označován vědní obor, který se zabývá studiem sociálně patologických jevů, v dalším významu bývá užíván jako shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, obecně nežádoucí společenské jevy tzn. společensky nebezpečné, negativně sankciované formy deviantního chování. Studiem patologických jevů se zabývá řada oborů podle svého specifického hlediska – např. právo, etika, estetika, etnografie, kulturní a sociální antropologie V rámci sociologie jsou patologické jevy zkoumány sociologií deviantního chování (do 30. let 20. století sociální patologií). Sociálně patologické jevy jsou kulturně určeny a jsou proměnlivé v čase a prostoru.
Do sociologie zavedl pojem sociální patologie Herbert Spencer hledající paralelu mezi patologií sociální a biologickou, mezi biologickým a společenským organismem. Spencerovský biologismus je hlavní příčinou pozdějšího zamítání pojmu sociální patologie a jeho nahrazování pojmem sociální deviace.
Sociální deviace (z latinského deviatio – odchylka, úchylka). Termín sociální deviace bývá rovněž chápán ve dvojím smyslu – jednak je jím opět označen vědní obor, ale používá se i jako pojem označující chování, které porušuje nebo se podstatně odchyluje (ať v kladném či záporném smyslu) od některé sociální normy nebo od skupiny norem.
Společnost se brání vůči porušování norem, neboť usiluje o zachování stability a řádu, a tím chrání zároveň své jednotlivé členy. Významná preventivní role připadá sociální kontrole. Každá společnost disponuje mechanismy, kterými působí směrem k dodržování norem. Tento „dozor“ (kontrolu) nad sociálním jednáním vykonávají nejen pověření specialisté (policie, soudy, armáda ap.), ale i samotné sociální skupiny (rodina), společenství (sousedé), autority (učitelé). Formy sociální kontroly mohou být opravdu různé: uplatňují se v nich sankce (odměny a tresty), leckdy stačí pouhá přítomnost dalšího subjektu k potlačení deviantní tendence. Sociální kontrolu zajišťuje i hrozba sankcí ze strany represivního aparátu.2
2 Sociální prostředí jako determinanta chování.
Společnost jako celek nepůsobí na člověka přímo, ale prostřednictvím socializačních činitelů, zejména prostřednictvím malých skupin. Významné jsou ty, do kterých je člověk začleněn trvale nebo na dlouhou dobu (rodina, škola, vrstevníci). Socializace je proces přeměny biologické bytosti (novorozence) v bytost společenskou, kulturní, specificky lidskou – jde o vrůstání jedince do společnosti, získávání a plnění společenských rolí, probíhá i v dospělosti i ve stáří. Jde o interakci – subjektu a objektu. Socializace je formální (institucializovaná – hlavně škola) neformální (rodina, partnerství).
Vliv kultury na formování osobnosti individua je zprostředkován sociální zkušeností, kterou získává ze svých sociálních interakcí. Vliv kultury probíhá jako proces socializace tj. ono vrůstání do podmínek konkrétního kulturního prostředí. Nositelem tohoto vlivu je rodinná výchova (primární socializace). Dítě si osvojuje v tomto procesu přiměřené kulturní návyky, orientuje se v systému hodnot a obyčejů, přejímá role svého pohlaví a věku, osvojuje si používání jazyka a další lidské charakteristiky. Dále na utváření osobnosti působí škola, skupiny vrstevníků, kluby jejích je členem, později pracovní prostředí, masmédia a příslušnost k různým subkulturám jako jsou subkultury mladých, náboženské a politické organizace. Obecně tedy působí daná kultura, subkultura a rodina směrem k jednotlivci. Nejdůležitější je však rodina. Zde jsou utvářeny základy osobnosti již v prvních letech života a za jistých okolností jsou tyto základy osobnosti již nevratné."

Práce je vícezdrojovou kompilací bez velkého autorského přínosu.