1.

Úvod

2.	Definice sociální psychologie:

2.1.	Základní kategorie sociální stimulace (Sherifovi, M. a C. W.)

2.1.1.

Jiní druzí /others/

2.1.2.

Kulturní produkty

3.	Vztah sociální psychologie k příbuzným disciplínám

3.1.	Sociální psychologie a obecná psychologie

3.2.	Sociální psychologie a sociologie

3.3.	Sociální psychologie a antropologie

4.	Nejstarší názory na sociální chování

4.1.	Platon (427 - 327 př. n .l.)

4.2.	Aristoteles (384 - 322 př. n. l.)

4.3.	Epikuros (341 - 270 př. n. l.)

4.4.	Křesťanství

4.5.	Počátky novověku

4.5.1.

Machiavelli

4.5.2.

Thomas Hobbes (1588 - 1679)

4.6.	Psychoanalýza - Sigmund Freud (1856 – 1939)

4.7.	Behavioristické teorie

5.

Kultura

5.1.	Hlavní myšlenky

5.2.	Explicitní kultura (vnější)

5.3.	Implicitní kultura (vnitřní)

5.4.	0bsah kultury

5.5.	Vliv kultury jedince

5.6.	Kulturní normy

5.7.	Metody výzkumu kultury

6.	Jazyk a komunikace

6.1.	Hlavní myšlenky

6.2.	Funkce slov

6.3.	Denotativní a konotativní význam

6.4.	Komunikace

6.4.1.

Status

6.4.2.

Mezilidské komunikační procesy

6.4.3.

Komunikace mezi muži a ženami

6.5.

Rituál

7.

Normy

7.1.	Hlavní myšlenky

7.2.	Normy konvenční

7.2.1.

Zvyk

7.2.2.

Obyčeje

7.3.	Normy institucionální

7.4.	Normy ideální

7.5.	Internalizace norem

7.6.	Konformita

7.6.1.

Experimentální měření a výzkum konformity

8.

Postoje

8.1.	Hlavní myšlenky

8.2.	Předmět (objekt) postoje

8.3.	Postoj = vyhodnocený názor

8.4.	Postoj obsahuje vždy 3 složky

8.5.	Vytváření postojů

8.6.	Postojová změna

8.7.	Kvalita hodnotového systému

8.8.	Teorie postojových změn – kognitivní rovnováha a kognitivní disonance

8.9.	Možnosti redukce disonance

9.	Socializace

9.1.	Hlavní myšlenky

9.2.	K socializaci existují dva typy teorií

9.3.	Skutečnost mezilidského soužití má dvojí aspekt

9.4.	Dle Heluse - řada sociálních potřeb

9.5.	Teorie sebedeterminace

9.6.	Teorie stresu

9.7.	Fáze socializačního procesu

10.

Skupiny

10.1.

Hlavní myšlenky

10.2.

Skupina a vůdcovství

10.3.

Morfologie skupin

10.4.

Vznik skupin

10.5.

Role

11.	Předsudky a stereotypy

11.1.

Hlavní myšlenky

11.2.

Ageismus

11.3.

Autoritářská osobnost

11.4.

Změna předsudků

11.5.

Stereotypy

11.6.

Tolerance

12.	Sociální percepce

12.1.

Hlavní myšlenky

12.2.

Vnímání jiných osob

12.3.

Implicitní teorie osobnosti

12.4.

Efekt primárnosti

12.5.

Haló-efekt

12.6.

Používání stereotypů

12.7.

Výběrová organizace

12.8.

Kauzalita

12.9.

Vztahový rámec

12.10.

Nesnášení dvojznačnosti

12.11.

Uzavřenost mysli

12.12.

Interpersonální přitažlivost

13.	Veřejné mínění

13.1.

Hlavní myšlenky

13.2.

Proměnné, týkající se sdělení

13.3.

Proměnné, týkající se příjemce sdělení

14.	Sociální opora

14.1.

Hlavní myšlenky

14.2.

Autonomie

14.3.

Autonomie vs. nezávislost

14.4.

Sociální opora

15.	Prosociální chování

15.1.

Prosociální chování a vývoj jedince

15.1.1.

Rané dětství

15.1.2.

Batolata a předškoláci

15.1.3.

Školáci

15.1.4.

Adolescence

15.1.5.

Dospělost

15.2.

Teorie vzniku prosociálního chování

15.2.1.

Sociobiologická teorie

15.2.2.

Teorie sociálního učení a prosociální chování

15.3.

Observační učení

15.3.1.

Teorie sociálně kognitivní

15.4.

Sociálně kognitivní vývoj a normy prosociálního chování

15.5.

Proč se tedy chováme prosociálně?

15.6.

Sociálně kognitivní vývoj a empatie

15.7.

Sociálně kognitivní dimenze stavu „je mi pomáháno“

15.8.

Sociální kontext prosociálního chování

15.8.1.

Rodina

15.9.

Situační komponenty prosociálního chování

15.10.

Rozdíly pohlaví a prosociální chování

15.11.

Mezikulturní rozdíly a prosociální chování

16.

Závěr

17.	Věcný rejstřík

"Sociální psychologie a sociologie
Zájem o duševní život člověka ve společenských podmínkách se poprvé prosazuje na půdě sociologie. Sociologie se ve specifickém smyslu vztahuje k objektivním stránkám společenského procesu. Pozoruje a popisuje formy lidského sociálního života jako objektivní útvary transpsychického druhu s vlastními transpsychickými zákony. Vztah obou disciplín bývá teoreticky vymezován tak, že obsahem sociální psychologie jsou interpersonální vztahy a vztahy jedince ke skupině, jak se projevují v psychickém životě člověka, kdežto primární zájem sociologie směřuje do oblasti obecných zákonitostí sociálních procesů a mezilidských vztahů ve velkých sociálních celcích.
Sociální psychologie a antropologie
Antropologie je vědou, která studuje změny lidské existence, tj. jedince i lidstva jako celku v čase a prostoru. Problémy antropologie lze řešit na základě existence vývoje lidské společnosti, tj. na základě nejen přírodních zákonitostí, ale mnohdy a především zákonitostí společenských. (Wolf, 1971). Zvláštní postavení a základní význam nabyly v posledních desetiletích kulturní a sociální antropologie, zabývající se styčnými problémy sociologicko-etnograficko-psychologickými.
Kulturní antropologie za svůj vlastní výzkumný cíl považuje stanovení rozdílů mezi jednotlivými kulturami a odkrytí vzorků individuálního chování, podmíněného zvláštnostmi té či oné kultury. Kulturně antropologické výzkumy ovlivnily psychologii v tom, že vedly k pochopení vztahů mezi sociálně kulturními podmínkami a charakteristickým mentálním vývojem lidí žijících v takových podmínkách. Významný americký antropolog Malinowski (1948, dle Claude Levi-Strauss, 1969) uvádí, že kultura je celek, skládající se z nástrojů a spotřebního zboží, z ustavených zásad pro různá sociální seskupení, z lidských myšlenek i zručností, víry a zvyků.
Vliv kultury (viz dále) se neprojevuje jen v různých funkcích individuální psychiky, jako je percepce, způsob myšlení apod., ale zasahuje i do struktury psychiky (viz modální osobnost). Sociální psychologie se začala ve větší míře podílet i na výzkumech psychických procesů v mezikulturních studiích a klade si za cíl prověřit, jak specifická kulturní struktura vede ke specifické mentální struktuře. Kulturní vzorky nepůsobí izolovaně – jsou zprostředkovávány konkrétními sociálními podmínkami společnosti. Za podstatný klad lze považovat i skutečnost, že právě výzkumy kulturní a sociální antropologie vedly k tomu, že psychologie se postupně oprostila od absolutizace hodnotových měřítek a norem jen své vlastní kultury.
Claude Levi – Strauss (1969): má-li člověk poznat sebe sama, musí znát motivy a cesty, kterými procházel ve svém historickém a prehistorickém vývoji na Zemi. Odlišujeme se rádi od primitivních kmenů, ale máme své pověry, talismany, předsudky tabu, stereotypy, rituály.
V současné době můžeme při historickém porovnání ve vědách o člověku sledovat jakýsi návrat k aristotelovskému pojetí člověka jako společenského tvora (Aristotelův zoon politikon), přičemž podstata člověka je hledána v jeho povaze a v jeho díle, v jeho myšlenkovém úsilí a v jeho kulturnosti. Při současném pohledu kulturních a sociálních antropologů je zřejmé, že člověk je chápán jako bytost sociální a kulturní, biologická i nonbiologická. Člověka je možno chápat nejen jako jedince (sui generis) s vlastní neopakovatelnou osobností, ale také jako příslušníka národa, skupiny, rasy ve smyslu Homo sapiens.
Velmi výstižnou antropologickou charakteristiku člověka a kultury jakožto souboru jeho motivací a determinant uvádí např. Shakespeare v Hamletovi:"

Čistý text dosahuje cca 94 stran. Práce obsahuje schémata.