"II. VLASTNÍ PRÁCE
V různých zemích existují pochopitelně různé tradice a jednotlivé typy soudů se liší názvy i předmětem činnosti. Dnešní společnost je tak složitá, že její hladké fungování si vynutilo diferenciaci soudů (Obchodní soud, Ústavní soud, Vojenský soud). Soudnictví samo o sobě by mělo být v očích veřejnosti nezávislé, apolitické a mělo by hájit vždy pravdu a právo. Tolik k ideálu. Skutečnost je někdy jiná.
Deset let po pádu komunismu ovšem stále slouží v justici na vlivných postech lidé, kteří se podíleli na represích minulého režimu. V souvislosti s nezávislostí soudnictví je třeba vzpomenout skutečnost, že z informací ministerstva spravedlnosti vyplývá, že jen na státním zastupitelství je přes deset případů podobných Jaroslavu Šejvlovi – součastnému státnímu zástupci, který se jako náčelník SNB účastnil potlačování rotikomunistických organizací. Takové případy podkopávají důvěru lidí v soudnictví (viz kauza Grebeníček starší). Navíc zákony jsou takové, že státní zástupce a soudce nelze kvůli minulosti odvolat. Domnívám se, že takovíto pracovníci s poskvrněnou minulostí nemohou svou práci řádně vykonávat. Ztratili totiž minimálně dvě základní vlastnosti: nestrannost a nezávislost. Navíc bude vždy hrozit, že se na ně někdo něco dozví a budou snadno vydíratelní.
Na každém kroku dále slyšíme, že činnost soudů je třeba urychlit, vymahatelnost práva zlepšit a postavení věřitele k dlužníkovi napravit. Myslí si to nejen ministerstvo spravedlnosti, ale snad všechny politické strany i odborná a laická veřejnost.
Ministerstvo předkládá návrhy, které jsou součástí reformy soudnictví. Například dlouho připravovanou rozsáhlou novelu občanského soudního řádu, kterou již schválila Poslanecká sněmovna. Procesní změny obsažené v novele, jsou nutným předpokladem k dosažení cíle, ale bez řady dalších opatření k cíli ještě vést nemusí. Dokonce mohou celou věc ještě zhoršit. Novela občanského soudního řádu například předpokládá přesun značné části obchodních sporů z krajských soudů na soudy okresní. Pokud tomuto nebude předcházet náležitá příprava, mohlo by se stát, že okresní soudy budou zavaleny agendou, kterou nejsou zvyklé řešit. Dojde tak naopak ke zpomalení soudního rozhodování. Hlavním problémem českého soudnictví nejsou zdaleka jen procesní předpisy, které umožňují donekonečna protahovat soudní spory, ale v neposlední řadě špatné materiální zabezpečení a špatná organizace práce. V době nejmodernějších technologií pracuje soudnictví systémem odpovídajícím spíše minulému století. Neexistuje například jednotná informační síť soudů, počítač je pro mnohé soudce spíše raritou než běžnou pomůckou, jakou je už dnes ve většině oborů. Soudy by proto měly přestat ignorovat moderní technologie, měly by zaznamenat existenci elektronického spisu i elektronického propojení a také internetu. Měly by se také připravit na doufejme vbrzku zavedenou možnost elektronického podpisu.
Další důležitou změnou by měl být přechod k modernější struktuře soudního aparátu. Soudce by v ní měl být řídícím článkem, který by kolem sebe měl mít tým lidí, tvořících obslužný personál. Hlavní úlohou soudce je totiž rozhodování a za tuto svou činnost je dobře placen. Neměl by se proto zabývat jinými jednoduchými úkony, které mohou obstarat méně kvalifikované a levnější pracovní síly, od vyšších soudních úředníků po sekretářky.
Zvláštním případem je vedení obchodního rejstříku. To by mělo přejít zcela mimo soudy a tady je možné uvažovat i o privatizaci, protože může jít o autorizované soukromé subjekty. Pro kvalitní podnikatelské prostředí je totiž nezbytné zajistit zápisy do obchodních rejstříků ve velmi krátkých lhůtách včetně možnosti zaplatit si poplatek za rychlejší vyřízení. To mnohem lépe než stát zabezpečí soukromý sektor.
Hlavní požadavek na současné soudnictví je tedy v zásadě stejný jako na české hospodářství a je možné ho jednoduše popsat třemi složitými cizími slovy: zefektivnění, restrukturalizace a rozumná privatizace."