1.	Poruchy chování ve stáří

1.1	Jak je zvládat

1.2	Co jsou poruchy chování ve vyšším věku

1.3	Nejnápadnější projevy poruch chování

1.4	Jaké jsou příčiny poruch chování ve stáří

2.

Demence

3.	Pohybová aktivita

4.	Duševní a sociální aktivita

"PORUCHY CHOVÁNÍ VE STÁŘÍ

Jak je zvládat

Člověk trpící poruchami chování ve stáří je často neklidný, neposedný, roztržitý, je haštěřivý, on i jeho okolí trpí neustálými bezdůvodnými stížnostmi a stereotypně se opakujícími stesky. Mívá poruchy spánku, převrácený režim den/noc, v noci bloudí, má potíže orientovat se ve známém prostředí, často se neopodstatněně cítí terčem zlomyslností, je negativistický.
Poruchy chování ve stáří se zpočátku projevují jen některými z uvedených příznaků a jejich průběh bývá mírný. Rodina tyto změny sice vnímá, ale považuje je za přirozený projev stáří. V případě, že se poruchy chování neléčí, dochází k postupnému zhoršování příznaků. Pro rodinu se pak často situace stává neúnosnou. Je důležité vědět, že poruchy chování jsou většinou dobře ovlivnitelné, zejména v těch případech, kdy je stav včas rozpoznán a odpovídajícím způsobem léčen. V současné době má každý praktický lékař bohaté zkušenosti s léčbou starších pacientů trpících poruchami chování, a proto se na něho lze s důvěrou obrátit.

Co jsou poruchy chování ve vyšším věku

Stárnutí přináší postupný pokles tělesných i duševních funkcí, které spolu s nemocemi omezují staršího člověka a zhoršují jeho celkovou výkonnost. Odchod do důchodu, úmrtí blízkých přátel nebo partnera mění společenské postavení a dlouholeté společenské vztahy staršího člověka. Všem těmto změnám se starší lidé musí přizpůsobovat. Zhoršená schopnost přizpůsobení se může projevovat i změnami chování. Platí však jednoduchý poznatek, že stárnutí samo o sobě nevyvolává závažnější poruchu chování. Každá porucha chování u starého člověka signalizuje chorobnou změnu, kterou je třeba rozpoznat a vhodným způsobem léčit. Neléčená porucha chování ohrožuje zdraví pacienta, vede k jeho izolaci a odmítání okolím a zhoršuje kvalitu života nemocného. Má také nepříznivý vliv na rodinu pacienta a vyčerpává všechny, kteří o nemocného dlouhodobě pečují.
V běžném styku s nemocným označujeme jako poruchu chování každou změnu v jednání, která je neobvyklá a nepřiměřená dané situaci a společensky nevhodná. Takovou poruchou trpí asi 10 % osob na 65 let."