1.

Úvod

2.	Socializace lidského jedince

2.1.	Sociální učení

3.	Sociální činitelé

3.1.	Dělení sociálních činitelů

3.1.1.

Rodina

3.1.2.

Škola

3.1.3.

Vrstevnická skupina

4.

Závěr

"2 Socializace lidského jedince

Socializace je celoživotní proces, který se neustále vyvíjí na základě změn v přijímaných rolích. Vždy se jedná o vztah vzájemného působení mezi společností a jedincem. Tedy jedná se o působení osob, institucí, skupin na vzrůstání člověka do společnosti a kultury a znamená získávání sociálních dovedností, návyků a postojů potřebných pro styk s lidmi, pro přejímání různých společenských rolí, morálních i jiných norem společnosti.

Socializace je proces, jímž se dítě stává členem lidské společnosti. Na člověka působí rodina, škola, vrstevníci, hromadné sdělovací prostředky atd. Podstatou socializace je osvojení takového chování, které určitá historická společnost vyžaduje na svých členech. Socializace probíhá nejprve v rodině. Dochází zde k rozšiřování sociálních vlivů. Velký význam mají např. dětské hry.

„Někdy má specifickou podobu záměrného působení (výchovy, cílevědomého postupu k osvojení např. určité dovednosti nebo návyku – dítě učíme pozdravit, potká-li známého člověka, protože je to běžná společenská norma), ale přitom neustále působí různé socializační stimuly nezáměrné, živelně (působení filmů, reklam, knih, ekonomických opatření), ale také vzorů dospělých.“
HELUS Z., Psychologie, 3. vyd. Praha: Fortuna, 2003, s. 69


Socializaci lze chápat ze dvou hledisek. Jde o hledisko fylogenetické, o tom mluvíme v případě, že řešíme otázku, jak se člověk během svého historického vývoje polidšťoval a zároveň zespolečenšťoval. Druhé hledisko se nazývá ontogenetické. V ontogenezi jde o to, jak jedinec ve svém vývoji získal znaky lidskosti.


2.1 Sociální učení

„Sociální učení je proces, kterým získáváme a uplatňujeme sociální zkušenosti v nových sociálních situacích.“
HLADÍK J., Společenské vědy v kostce, Havlíčkův Brod: Fragment, 1999. s. 8


Sociální učení se uskutečňuje v několika formách. Obecné mechanismy je buď asociace (podmiňování), posilování (zpevňování – učení založené na odměnách a trestech, formou pochval, projevů radosti nebo naopak zamítnutí, odepření projevu sympatie, atd.) a observace (odezírání – např. pokud je pochválen model, kamarád jedince, účinek je stejný jako u posilování). Dále rozlišujeme anticipaci (očekávání), nápodobu a identifikaci (ztotožnění s osobou, k níž má jedinec vztah a chce se ji podobat).
Výše zmíněné formy sociálního učení jsou zaměřené na působení zvenčí. Nutné je jistě také zmínit autoregulaci. "

Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta.