"ISLÁMSKÉ PŘÍSTUPY K EVROPĚ

Rivalita mezi islámským světem a někdejší křesťanskou Evropou vykrystalizovala na obou stranách již ve středověku do mobilizující ideje „svaté války“. Její slovník a militantní způsob myšlení se v průběhu staletí vyvíjely a prosazovaly i šíře, mimo původní náboženský kontext, a v určitých podobách se s obnovenou vitalitou uplatňují i dnes. Konflikty označované z jedné strany za džihád a z druhé za kruciáty (křížové výpravy) nebyly ovšem primárně náboženské, ale vycházely z proměnlivých pragmatických zájmů a souborů hlubších konkrétních příčin. V dnešní militantně laděné publicistice se stále vyvolává nedůvěra k dědičnému rivalu pomocí starého pojmu: na sever od Středomoří se mluví a píše o hrozbě džihádu, z jižní strany s nemenší vehemencí o imperialistických křižácích (arabsky salíbíjún). Stojí za zmínku, že termíny sálíbí, hamla sálíbíja, křižák, kruciáta začali arabští autoři používat až v koloniální době; za křižáckých válek psali vždy jen o „Francích“. Evropané či Američané o křížovém tažení (zvláště často se tak užívá anglického substantiva nebo slovesa crusade)- jde zpravidla o hojně využívané metaforické označení pro velké, chvályhodné úsilí. Z nedůvěřivé druhé strany je však vnímáno ve smyslu vojenské hrozby.
Arabská nacionalistická rétorika mísila zpravidla zájem o vyspělou západní techniku a výhodnou hospodářskou spolupráci s kritikou imperialistických záměrů a podporu Izraeli. Islamisté též poukazují na postupující morální rozklad západní společnosti: prostituci, homosexualitu, rozpady rodin, sebevraždy, degeneraci umění, alkoholismus, drogy, stoupající kriminalita atd. Zdroj těchto problémů spatřují muslimští autoři v sekulárním, materialistickém smyšlení, které odsuzují jak v jeho bezbožecké marxistické tak v konzumně liberální formě. Mnozí klasici dnešního islamismu sepsali své příběhy o kulturním šoku, který zažili při pobytu na Západě. Sajjid Qutb, který v letech 1948 – 1950 studoval v USA školské metody, byl již na cestě lodí uražen chováním podnapilé ženy, v samotných Spojených státech oceňoval vyspělost vědy a technické vymoženosti, ale odsuzoval rasizmus, sexuální nevázanost a podporu Izraele. Většina dnešních kritiků Západní společnosti sama studovala na některé z jejích univerzit. Íránský autor Ál-e Ahmad zavedl ve svém kritickém eseji příznačný novotvar Gharbzadegí, tj. „západní mor“ nebo „okcidentóza“. Smyslem kritiky je ve všech případech varovat souvěrce před přebíráním západních kulturních vzorů.
Od 70. let minulého století vznikají nová fundamentalistická uskupení např.: Muslimští bratří, Hisb alláh, Islámský džihád, ktera nastolila novou - džáhílíju, tažení svaté války. Tato je zaměřena spíše proti vlastním sekularizovaným vládám. Některé šíitské koncepce islámské revoluce založené na marxismu snoubeném s Koránem zde přejímají vlivy poněkud východní.
Ajjátoláh Chomejní přirovnával USA k Velkému satanu (Šejtán – e bozorg) a SSSR k Malému satanu. A starou „okcidentózu“ vystřídal útočnějším pojmem táhádžum-e farhangí, kulturní agrese. Proti ní brání Írán (podobně jako některé Zálivové monarchie) cenzurou dovážených tiskovin a videokazet a zákazem některých satelitních programů (MTV).
Pan Sejjed Mudžaba Músáví Lárí, jehož spisy jsou šířeny na íránské náklady v západních jazycích, rozpitvává a kritizuje pochybení dnešního euroamerického světa velice zemitě: od středověkých „zločinů církve“ až po dnešní ekonomickou nerovnost, horentní zbrojní výdaje, zcestnou lásku ke zvířatům a nedostatečnou lásku k dětem, odkládaným do jeslí atd.

Definovat vztah k Evropě jsou nuceni i islámští právníci. Ve středověku dělili svět na islámská území (dár al-islám)(Alžírsko, Indonésie, a po šátkové aféře viz. níže i Francie), „území válečná“ (dár al-harb), ovládaná jinověrci (ČR). Dnes jsou země či kraje, kde jsou muslimové menšinou (Indie, větší část Evropy, USA) označovány za „území dohody“ (dár al-mu`áhada)."