“ Zvuková karta se dělí na tři části:

První část zvukové karty

Každá zvuková karta se skládá ze dvou částí: analogové a digitální. Tu analogovou lze možná přirovnat ke kombinaci běžného zesilovače a mixážního pultu. Samotná analogová část vlastně umožňuje smísit několik běžných zvukových vstupů a opět je odeslat na alespoň jeden zvukový výstup. Do linkového vstupu zvukové karty lze připojit jakékoliv běžné zvukové zařízení (zesilovač, CD přehrávač, věž atd.). Digitální část je pak tím, co vlastně počítač naučí mluvit Doslova si povídá s počítačem po sběrnici a stará se o výměnu dat. Aby obě části spolu komunikovaly, je zapotřebí zvukových převodníků. První z nich, AD (analog to digital) převodník se stará o to, aby se tradiční zvuková data z vnějších zdrojů přeměnily na digitální data , která je možné uložit na pevný disk. DA (digital to analog) převodník pak zajišťuje funkci přesně opačnou převádí počítačová data na signál, který je možné přehrát na reprodukční soustavě. Přeměna dat oběma směry může probíhat za různých podmínek, hlavní roli hraje bitová šířka a vzorkovací frekvence (kmitočet). CD kvalitě odpovídá 16 bitů a frekvence 44 kHz, to vše pochopitelně ve dvoukanálovém stereu.

Druhá část zvukové karty

Roky byla FM (Frequency Modulation) syntéza ve světě hudby považována za její nejlepší formu. je totiž relativně jednoduchá a hlavně levná, což obvykle rozhoduje. FM syntézu s čipem OPL2 časem nahradila modernější a daleko kvalitnější s čipem OPL3. S přibývajícími nároky na kvalitu přehrávaného zvuku se ale ukázalo, že OPL3 už zdaleka není dostačující. Zároveň však bylo zřejmé, že FM syntéza více nedokáže. Proto se začalo pracovat na vývoji něčeho úplně nového (uvedla firma Advanced Gravis ve spolupráci s firmou AMD). Wave-table syntézu. Zvuk má svou určitou frekvenci a obsahuje i vyšší frekvence, které charakterizují zvuk sinusoidami. Máme-li např. základní zvuk 100 Hz, pak jsou harmonické 200 Hz, 300 Hz, 400 Hz atd. FM syntéza vytváří zvuky tak, že jednoduše, nebo několikanásobně překrývá vlnové tvary. V zásadě do sebe skládá jednotlivé sinusoidy. Tímto způsobem však zvuky nemůžete přehrávat s naprostou přesností a až na pár výjimek nepoznáte, co měl přehraný zvuk imitovat.
Tento nedostatek byl vyřešen až použitím wave-table syntézy. Syntezátory založené na wave-table metodě pracují úplně jinak než syntezátory. V 2 nebo 4 Mb paměti ROM jsou nahrány digitální snímky (podobné wav souborům) každého jednotlivého tónu hudebních nástrojů. Je- li zapotřebí přehrát určitý tón nějakého nástroje, přepočítá procesor zvukové karty digitální vzorek na požadovanou výšku a délku tónu. Geniální, ostatně jako všechny jednoduché věci. Touto metodou lze dosáhnout naprosto kvalitního zvuku, od skutečného (originálního) k nerozeznání.

Třetí část zvukové karty
rozhraní MIDI

Midi je zkratka z počátečních písmen (Musical Instrument Digital Interface), standardní metoda pro elektronické hudební zařízení, které předává vzkazy ostatním. Jednou z obrovských výhod MIDI oproti digitálnímu přehrávání je velikost souborů. Soubory ve formátu MIDI jsou mnohonásobně menší než soubory obsahující digitalizované zvuky. Další výhodou je, že MIDI je založené na programovatelných hodinách, což umožňuje zrychlit nebo zpomalit hudbu bez ovlivňování výšky tónu.

Srovnání jednotlivých zvukových karet:

výhody x nevýhody.


V příloze, přikládám seznam zvukových karet, které jsem srovnával.
Předem se omlouvám za zřejmě nadnesenou recenzi na kartu Gravis Ultrasound PnP, protože tuto kartu vlastním už asi rok a jsem s ní nadmíru spokojen.Zvýrazněny jsou ty karty, které se hodí i pro profesionální použití."