"Individuální psychologie
Individuální psychologie je psychologická teorie vycházející z díla vídeňského psychiatra Alfreda Adlera. Zabývá se zejména vlivem sourozeneckých vztahů a rodinného prostředí na život jedince, pocity méněcennosti a unikátním životním stylem jedince.
• Významným Adlerovým pokračovatelem je Rudolf Dreikurs (1897-1972).
• Název "individuální psychologie" zdůrazňuje význam terapeutické práce s celou osobností.[1]
Vztah k psychoanalýze
V prvním desetiletí 20. století Adler spolupracoval s Freudem a stal se dokonce prezidenetem Vídeňské psyhoanalytické společnosti.[2] Kolem roku 1911 však mezi nimi začala rozepře. Adler krizitoval Freuda za přeceňování sexuality, Freud naopak Adlera za přeceňování vědomých obsahů. Rozepře nakonec vedla k vyloučení Adlera z psychoanalytické společnosti.[2] Individuální psychologie se od psychoanalýzy odlišuje zejména svým důrazem na začlěnění člověka do společnosti.[3]
Hlavní pojmy
Komplex méněcennosti
Podle Adlera usiluje každý o překonání pocitů méněcennosti a o dosažení nadřazenosti.[3] Prvotní příčina pocitu méněcennosti je fyziologická - slabost dětského těla -, která se následně proměňuje v psychologický jev. Nutno poznamenat, že sám Adler trpěl v dětsví křivicí. Adler označil pocity méněcennosti za situaci nedostatku a označil je za základní motivační činitel v každé lidské činnosti:
"Situace nedostatku je v základech každého psychologického projevu. Řídí se zásadou uskutečnění individuálního cíle a podnějuje k pokroku. ...A tak nakonec všechny velké úspěchy vyplývají z požehnaného zápasu s potřebami dětství."[4] (Adler, 1964)
Sourozenecké pořadí
Adler pokládal pořadí sourozenců v rodině za ukazatel jejich budoucího zaměření a vzorců chování. Pokud se například druhé dítě narodí příliš brzy po prvním, cítí se podle Adlera odstrčeno, odcizuje se matce a cvičí se k osamělosti [5]. Druhému dítěti je naopak starší sourozenec podnětem k většímu usilování o úspěch. Nejmladší dítě má starší sourozence, které ho ve vývoji spíše popohánějí. Nikdy nezažije ztrátu pozornosti kvůli následovníkovi a spíše očekává, že si bude žít jako princ nebo princezna.[1]
"Typické druhé dítě se pozná velmi snadno. Chová se jako při závodech, jako by někdo byl o krok či dva před ním a ono muselo spěchat, aby ho předstihlo."(Adler, 1958)[5]"