"Z anglického „stress“ - napětí, namáhání, tlak. Jedná se o funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (tzv. stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránit poškození nebo smrti organismu. Jde tedy o soubor fyzických a duševních reakcí na nepřijatelný poměr mezi skutečnými nebo představovanými osobními zkušenostmi a očekáváními. Podle této definice je stres odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí.
Psychologickým pohledem je stres chápán jako nadměrná zátěž neúnikového druhu vedoucí k trvalé stresové reakci. Ta nakonec ústí ve tkáňové poškození, k vysoké aktivaci adrenokortikálních funkcí a psychosomatickým poruchám. Liší se od neurotické reakce, kde somatické poškození či porucha, může být vyřešena únikovým mechanismem.
Hovorově se termínem stres označuje úzkost, frustrace, konflikt a celkově situace pociťované nepříjemně.
3 Zkoumání stresu historickým pohledem
V angličtině je slovo stres známo již od 14. − 15. stol., původně bylo používáno v souvislosti s pojmy hardship (strasti, těžkosti), straits (tíseň), adversity (neštěstí, nepřízeň osudu). Od 17. – 18. stol. se v souvislosti s průmyslovou výrobou objevuje v kontextu vyjádření fyzikálního tlaku, síly nebo napětí. V dnešním pojetí je možné konstatovat jeho široké rozpětí, které vychází jak z fyziologické, tak psychologické dimenze.
Již v roce 1929 Cannon popsal reakci po působení silného stresu, tehdy se však pojem stres ještě neobjevoval. Místo něho figurovalo leknutí, bolest, vztek. Cannon tento mechanismus nazval poplachovou reakcí, kdy dochází k mobilizaci značného množství energie. Podle něj je tato situace nazývána také reakcí útok-útěk (fight–or–flight reaction).
Nejvýznamnějším badatelem v oblasti stresu se bezpochyby stal Hans Selye, kanadský endokrinolog a biolog, maďarsko-rakouského původu založil tradici systematického výzkumu stresu a knihou Život a stres navždy zasadil tento pojem do povědomí lékařství a vědy vůbec. Svými pokusy na laboratorních myších položil základy dnes známého fenoménu. Jeho medicínské pojetí vychází ze souhrnných procesů spojených s opotřebováním těla během života. Stres definuje jako souhrn veškerých nespecifických účinků různých činitelů působících na organismus. Samy tyto faktory byly pro svou schopnost vyvolávat stresové reakce Selyem (1966) nazvány stresory. Po druhé světové válce se jeho výzkumy dostávají do učebnic. Jeho přínos tkví hlavně v přesném popsání stresové reakce, kterou nazval obecným adaptačním syndromem, neboli GAS (generální adaptační syndrom), s nímž se pracuje dodnes. Tato reakce se skládá ze tří různých stadií. První fázi nazval poplachovou reakcí, tzv. alarm, který slouží k mobilizaci organismu. Další fází je odolávání, resistence. Zde dochází k rozvoji specifických způsobů obrany, k úsilí udržet adaptaci. Třetí je stádium exhausce, vyčerpání nebo vyhynutí. To nastává tehdy, pokud je stres intenzivní nebo trvá příliš dlouho. Po vyčerpání všech možných rezerv dochází k selhání celého organismu (1966).
Další významnou osobností tohoto tématu byl český endokrinolog Josef Charvát. Jeho kniha Život, adaptace a stress dalece převyšuje biologické téma i samotné medicínské vyznění. Ke stresu rovněž zavedl pojem zátěž, která funguje jako český ekvivalent k pojmu stres. MUDr. Charvát ve své práci v 60. letech vymezil mimo jiné reakce zátěžové a stresové."

České vysoké učení technické v Praze, Fakulta biomedicínského inženýrství, Katedra zdravotnických oborů a ochrany obyvatelstva, studijní obor Plánování a řízení krizových situací