Seminarky.cz > Čtenářský deník > Obsahy a rozbory děl > > Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka

Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka



Kategorie: Evropská literatura od 20. století, Profi práce

Typ práce: Obsahy a rozbory děl

Škola: nezadáno/škola není v seznamu

Charakteristika: Práce seznamuje s dílem Plešatá zpěvačka, jehož autorem je Eugene Ionesco.

Obsah

1.
Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka

Úryvek

"Plešatá zpěvačka
Ionesco Eugen
Francouzský dramatik rumunského původu Eugene Ionesco, jeden z nejvýznamnějších představitelů absurdního divadla, napsal svou „antihru“ Plešatá zpěvačka v roce 1950. Tematizoval v ní tragický osud člověka 20. století, jehož jazyk se stal prostředkem nedorozumění. Ionescovým inspiračním zdrojem byla učebnice angličtiny – hra se původně měla jmenovat „Angličtina bez profesora“ a veškeré repliky jsou prý vzaty z této učebnice.
Ve svém domě na londýnském předměstí si spolu povídají manželé Smithovi; ve skutečnosti ale na sebe jen bez ustání kupí nic neříkající fráze – rozhovor není o ničem, a pokud přeci jen ano, tak o banalitách. Přichází služka Máry, aby uvedla známé Smithových, manžele Martinovi, kteří přišli na návštěvu. Oba dva páry spolu „konverzují“. Později se dostaví ještě velitel požárníků, který chce stůj co stůj uhasit požár. Když ho Smithovi a Martinovi ujistí, že zde nehoří, zůstane – poněkud překvapivě, nicméně v logice hry. Všechny postavy si začnou po řadě vykládat „anekdoty“:
PANÍ SMITHOVÁ: Já znám jen jednu. Povím vám ji. Jmenuje se „Kytice“.
PAN SMITH: Má žena byla vždycky romantická.
PAN MARTIN: Pravá Angličanka.
PANÍ SMITHOVÁ: Tak tady je: Jednou přinesl jeden snoubenec své snoubence kytici a ona mu řekla: „Děkuji“, ale než dořekla „Děkuji“, vzal jí beze slova květiny, které jí dal, aby jí dal lekci, a řka: „Beru je zpět“, řekl jí „Na shledanou“ nesa si je zpět a bez odkladu odešel.
PAN SMITH: Ó, rozkošné! (Buď políbí nebo nepolíbí paní Smithovou)
PANÍ MARTINOVÁ: Vy máte ženu, pane Smithe, na niž kde kdo žárlí.
PAN SMITH: To je pravda. Má žena je vtělená inteligence. Ona je dokonce inteligentnější než já. Rozhodně je mnohem ženštější. Aspoň to každý říká.
Po odchodu velitele požárníků a Máry se oba manželské páry vrhnou opět do víru konverzace, v níž repliky jednotlivých postav na sebe už vůbec nenavazují. Každá postava nicméně touží po tom, aby vyslovila svou „pravdu“:
PAN MARTIN: Jeden si nevyleští brýle černým krémem.
PANÍ SMITHOVÁ: Ano, ale za peníze si jeden koupí všechno, co chce.
PAN MARTIN: Raděj bych zabil sto králíků, než dělal v zahradě muziku.
PAN SMITH: Kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů, kakadů.
PANÍ SMITHOVÁ: Jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy, jaké kecy…
PAN MARTIN: Jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců, jaké katarakty keců…
PAN SMITH: Psi mají blechy, psi mají blechy…
PANÍ MARTINOVÁ: Kaktus, kultus, kukla, kulka, kokarda, košer.
PANÍ SMITHOVÁ: Kecale, pokecal jsi nás.
PAN MARTIN: Raděj bych přebíral kávu, než bych ukradl krávu.
PANÍ MARTINOVÁ (otvírajíc co nejvíc ústa): Ach! och! ach! och! Dovolte mi skřípat zuby.
Postavy jsou čím dál agresivnější, repliky se zkracují, rytmus se stupňuje. Zdá se, že ten proud nesmyslů už ani není možné zastavit. Světlo je zhasnuto, postavy stále mluví. Nakonec zmlknou, rozsvítí se a manželé Martinovi sedí stejně jako Smithovi na začátku hry, říkají tatáž slova. Vše se tedy má zopakovat.
Obecně lze o absurdním divadle říci, že reflektuje prázdnotu, v níž se ocitlo lidstvo po druhé světové válce. Tuto prázdnotu je potřeba nějak zaplnit: postavy Ionescovy hry ji zaplňují slovy, mluvením. A právě z bezduchosti jejich rozmluvy, z neustálého opakování jalových frází pramení pocit absurdity. Tento pocit absurdity a po něm následující pocit existenciální úzkosti ovšem prožívá pouze divák či čtenář, postavy jich jsou ušetřeny, což v absurdním divadle nebývá pravidlem (například ve hře Čekání na Godota od Samuela Becketta postavy samy reflektují svůj stav). Postavy z Plešaté zpěvačky nejsou, oproti postavám ze zmíněné Beckettovy hry, vůbec individualizované: nemají svou tvář, své názory, své životní zkušenosti; a dokonce jsou, jak se to i potvrdí na konci hry, navzájem zaměnitelné. Nejsou to už lidé, ti zmizeli. Namísto nich se objevily jen bezduché mluvící automaty – v tomto poznání tkví tragika celé hry."

Poznámka



PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ

Vlastnosti

STÁHNOUT PRÁCI

Práci nyní můžete stáhnout kliknutím na odkazy níže.
Zabalený formát ZIP: x51a4e74c5fc7e.zip (10 kB)
Nezabalený formát:
E_Ionesco_Plesata_zpevacka.doc (36 kB)
Práce do 2 stránek a práce uvolněné zdarma (na žádost autorů nebo z popudu týmu) jsou volně ke stažení.

Diskuse