1.	Charakteristika

2.	Biografické zdroje románu

3.	Struktura a obsah

4.	Téma války

"Henri Barbusse
Oheň

Jedná se o román napsaný roku 1916. Jeho podtitul zní: Deník bojového družstva. Kniha se skládá z 24 kapitol, každá tvoří jednu epizodu. Kniha je pojata jako památka na padlé kamarády (je jim i věnována), vycházela na pokračování v deníku L'Oeuvre. Nejsou zde hlavní postavy, není zde plynulý děj.

Ve svých 31 letech se Barbusse přihlásil jako dobrovolník na frontu. Vedl ho k tomu upřímný cit vlastenectví a domněnka, že musí jít bránit svou vlast proti bojechtivému německému národu. Stačilo však několik týdnů vojenského života a v Barbussově přesvědčení došlo k hlubokému převratu. Najednou viděl nenáviděného nepřítele v jiném světle : jako stejnou oběť, bytost trpící a strádající, stejně toužící po brzkém konci války, stejně vmanipulovanou do nesmyslných jatek pro zájmy jim naprosto cizí. A tak se zrodil deník, v němž autor s dokumentární přesností zaznamenává otřesné zážitky ze západní fronty. Věnoval jej „ Památce kamarádů, kteří padli vedle mne na Crouy a na kótě 119“.
Román nemá souvislý děj. Je rozčleněný do 24 kapitol, které představují různé epizodické příběhy ze života vojáků na frontě i v zázemí. Chybí ústřední postava. Hrdiny jsou vojáci, k nimž se řadí i sám autor jako vypravěč. Často však předává slovo svým kamarádům. V kapitole „ Náklad“ se dozvídáme, co všechno obsahovaly kapsy a torny vojáků, „Robota“ popisuje úmornou dřinu při budování zákopů. Dílo dramaticky vrcholí kapitolami „Oheň“ a „Obvaziště“, v nichž jsou vykresleny hrůzné výjevy z bitvy a následné utrpení raněných. V další kapitole „Procházka“ pak Barbusse neočekávaně uvolňuje citové myšlenkové napětí.

Sám autor je vypravěčem této knihy, který se ocitnul na bojišti 1. světové války. V několika příbězích (z nichž nejhorší a nejkrutější je právě Oheň) nám líčí hrůzy a krutosti války. Lidé v zázemí neměli potuchy o životě na frontě. Příliš si ho idealizovali. Vojáky viděli jako hrdiny: "To nejsou vojáci: to jsou lidé. To nejsou dobrodruzi, válečníci stvoření pro lidské jatka - ani jako řezníci, ani jako dobytek. I v těchto uniformách poznáš, že to jsou rolníci a dělníci. Jsou to civilové, vyvrácení z kořene... Jsou připraveni, čekají na znamení smrti a vraždění. Pozoruješ-li však jejich obličeje mezi svislými paprsky bajonetů, vidíš, že to jsou lidé."
Sami vojáci žili v příšerných a nelidských podmínkách. Nemysleli na další den, protože ten mohl být jejich poslední. Smrt na ně číhala všude, žili s ní: "Když se dozvíš o smrti nebo vidíš mrtvého někoho z těch, kteří bojovali s tebou a kteří žili docela stejným životem, přejede ti mráz po těle, dřív než to pochopíš. Máš pocit, jako by ses takřka dověděl o své vlastní smrti. Teprve za chvíli tě přepadne lítost."
Právě vojáci viděli nesmyslnost války, hrůzu zabíjení, smrt nevinných lidí. A to vše vylíčil pravdivě Henri Barbusse."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ