"„A proč jsem tady vůbec já?“
Michal si dal s odpovědí na čas. Opřel se rukama o křeslo, zaryl prsty do měkkého čalounění a pomalu, velice pomalu, se naklonil dopředu. Věřil, že jeho trpělivost mu ještě přinese hodně dobrého. Netušil však, jak málo jí má Ondra.
„Tak co?“ vyštěkl jeho společník a málem se zvedl z křesla. „Sedím tady už čtyři hodiny! Za tu dobu z tebe pomalu nevylezla kloudná věta. Co tady dělám?“
„Á… těším se, až ji uvidíš. Je krásná, dlouhé, hnědé vlasy, zelené oči. Myslím, že je má po tátovi…“ prozrazoval pomalu a s úsměvem Michal. Cítil, jak ho pár pronikavě zelených Ondrových očí probodává. Nasával to horko, tu atmosféru. Vztek. A zmatenost.
„Děláš si ze mě legraci, viď?“ přemáhal se Ondra. Michal věděl, že to nebude trvat dlouho a jeho přítel, kterého znal teprve dva měsíce, se zvedne z křesla a tentokrát si dá sakra dobrý pozor, aby nezakopl o stůl. A že jeho ruce s jistotou naleznou jeho krk, když to bude potřeba.
Věděl přesně, co dělá. Přestal se usmívat, čímž Ondru trochu uklidnil. Znovu zkontroloval světlo, ale to naopak Ondru jen rozrušilo.
„Přísahám, že jestli do tří sekund něco neřekneš, tak tě vlastnoručně uškrtím!“
Slyšel ta slova jako z velké dálky. Podíval se na hodinky. I v šeru, i potmě, v oslňujícím slunci, vždycky dokázal rozeznat, kolik je hodin. Teď bylo za minutu půl druhé. A on věděl, že práci odvedl skvěle. Světlo se rozsvítilo.
Ondra ztuhl. Zapomněl na výhružku, i když tři vteřiny dávno uplynuly. Světlo, které se rozsvěcovalo pohybem, osvětlilo dokonce i jejich místnost. V chodbě někdo byl. Nešla tam kočka ani neběžela myš. Tohle byly kroky člověka a jeho stín ukazoval, že malé a štíhlé dívky.
Michal se zvedl z křesla a sledoval Ondru. Usmál se. Jak se stín blížil, usmíval se víc. Když se postava objevila, rozesmál se na celé kolo.
Patnáctiletá dívka s hnědými vlasy a zelenýma očima po tátovi nesla v rukách kulatý dort s marcipánem a na něm třicet hořících svíček. Usmívala se od ucha k uchu, a když spatřila Michala, začala se nahlas smát s ním. Ondra tam seděl, vyjevený, zmatený a jako opařený. Konečně se zvedl a pořád přemýšlel, co je to za trik. Trvalo mu celou minutu, než si uvědomil, že má dnes opravdu narozeniny. A že se narodil o půl druhé, přesně v tuto hodinu, kdy mu vlastní dcera donesla dort. Jen si pořád myslel, že je zhypnotizovaná."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ