"Spolu s Erbenovou kyticí nejvýznamnější naše epická sbírka 19. století. Z 18 básní je jen málo klasických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje, někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská, Romance Helgolandská překvapivě zesilují účin balad. Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí dogma mystické rysy a naplňuje se životem.

Balada pašijová
Líčí, že největší bolestí Kristovou není nevděk, zášť, zrada, ale to, že pod křížem puká srdce jeho matky.

Balada horská
Vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry.

Balada dětská
Je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt. Neruda zde nastiňuje mateřskou lásku a cit - matka těžce odpočívá po probdělé noci, kdy uspávala a konejšila své dítě. Zatím si je smrtka odvede - zve dítě, ať si jde hrát. Zajímavé, že smrtka je také dítě. Ale dítě nechce - má svou matku rádo; nechce odejít, aby matičce neudělalo starosti. Nakonec však odejde. Těžko říci, zda má tato "balada" dobrý nebo špatný konec, protože dítě je zbaveno utrpení pozemského života (těžké nemoci) a jde si do nebe "hrát". Na druhou stranu zase matka bude velmi smutná, protože jí umřelo dítě.

Balada česká
Je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém jaru, které lze chápat i symbolicky.

Romance o Černém jezeře
Je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní hlubinou, pod níž jako by spaly dávné české hrdinské činy.

Romance o Karlu IV.
Zlidovělá, mistrná charakteristika naší národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba poznat ji hlouběji.
Král Karel s Buškem z Vilhartic ochutnávají víno, které do Čech dovezl Karel. Král Karel doufá, že dobré francouzské víno, které sem dovezl, bude stejně dobré (ne-li lepší) než původní. Zpočátku mu vůbec nechutná, ale pak si zvykne na jeho trpkost - to s ním udělala velebená česká zem - vpije se. Neruda to zde nastiňuje tak, jako by "velký, dobrý, český král" (Lucemburk, cizinec, ani česky zpočátku neuměl) byl jediný, kdo se zasloužil o to, že v Čechách se začalo pěstovat víno. Nemyslím si, že by tomu tak bylo, protože víno na Moravu se dostalo mnohem dříve než ve čtrnáctém století. Autor toto víno porovnává s Čechy - jejich duší a chováním.!

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ