"Okna v bouři
Vrchlický Jaroslav
Motto: Ne, bože, více štěstí!
Jen klid, jen klid, jen klid!
Železnou rozbils pěstí,
Co mohlo plát a kvésti,
Mou myšlenku i cit.
Já více nechci štěstí,
jen klid! jen klid! jen klid!
Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) byl jednou z nejvýraznějších osobností 70. a 80. let 19. století. Jeho tvorba zahrnuje snad všechny literární druhy a je monumentální rozsahem i záměry. V epických a lyrických básních chtěl pomocí látek čerpaných ze všech kultur a všemožných dob vyjadřovat, kterak lidský duch v zápase se světem a s hmotou stoupá vzhůru a kterak básník – nejcitlivější subjekt – hledá lásku, štěstí, krásu a lásku, jež by ho povznesly nad všední každodennost. Vrchlický buduje tento svůj vlastní umělecký svět, podřízený zákonům krásy, v letech, kdy se podstatně mění společenský názor na vztah umění ke společnosti a k životu. Dosavadní úsilí spisovatelů udržet si pozitivní vliv na rozvoj národního celku se počíná rozbíjet o stále silnější pocity marnosti a osamocení jedince v soudobém světě. V nové a intenzívně pociťované podobě vystupovalo napětí mezi umělcem a společností - tento svár prosakoval i na stránky sbírek Jaroslava Vrchlického. Proto v Oknech v bouři (1894) vedle náznaků slunné pohody a harmonie ve znamení lásky …To zůstane už mojí pýchou, / že miloval jsem, tož jsem žil; / v ples zvlnil mnohou duši tichou / a mnoho srdcí podmanil. /…nalezneme především temné tóny a motivy zklamání, vnesené nepříznivou dobou, tolik vzdálenou od vysněných ideálů. Připomínají se nám smrtí, objevující se občas na obzoru …on slepne, však očí nesvírá, / a v smrti perutí bije!, stejně jako pocity podzimního uplývání života a disharmonie vyvěrají z poznání neudržitelnosti citu a duševního souladu. V této Vrchlického sbírce vrcholí zoufalství a rozčarování, které působí jako jeden velký ostrý výkřik zasaženého srdce a vybičovaných nervů …Jak struny napjaté se stále třesou / ty z mozku k duši telegrafní dráty. / Náš celý bol i rezignaci nesou; …(báseň Nervy). Vrchlický jako by zde osciloval mezi rezignující žádostí po utišujícím klidu (…Já více nechci štěstí, / jen klid! jen klid! jen klid! /)a stále nenasycenou lačností po lásce a štěstí (…Za trochu lásky šel bych světa kraj...).
Do propastného rozpětí obou stavů se promítala vážná krize zasahující celou osobnost Vrchlického. Z jeho veršů na nás padá pocit opuštěnosti, autor se cítí obelhán nevděčností národa a stojí jakoby na poušti, zaskočen navíc nástupem nové generace, která si dobývá místo v literatuře v opozici vůči němu; je zklamán dokonce i v nejosobnějších citech.Všechno to vyráží v Oknech v bouři s maximální bezprostředností a obnažeností. Vzniká tak jedna z nejdramatičtějších autorových sbírek."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ