"Konceptuální umění jako hnutí vznikalo v 60. letech 20.stol. v USA. (Poprvé název byl použit v roce 1961 americkým antiuměleckým aktivistou Henrym Flyntem jako označení jeho umění performance.)
Konceptuální umění zásadně změnilo způsob, jakým vnímáme umění. Umělce dílo zajímalo především intelektuálně – ne esteticky, tedy nejdůležitější část umění povýšilo na myšlenku nebo koncept autora. Nebylo třeba, aby nabývalo tradiční formu malby nebo skulptury ale stalo se fotografií, filmem, plánem, mapou, písemným záznamem nebo instalací. Samo konceptuální umění navazuje na teze M.Duchampa (1887-1968) a jeho „art as idea“ – poukazující k jeho představě umění, které existuje primárně jako záměr autora.

Konceptuální umění reagovalo na abstraktní expresionismus, který v uměleckém světě převládal v 50. letech. Zatím co se abstraktní expresionisté snažili v malbách vyjádřit své emoce a zkušenosti, konceptualisté byly často chladní a intelektuální. (Jeden z prvních konceptualistů, Pietro Manzoni, konceptualismus zahájil sérií Anachromy – 1957 – kdy plátna namáčel do kaolinu a bílého jílu, čímž vytvářel prostý bílý povrch, který nebyl ničím jiným než bílým povrchem.)
Role samotného konceptuálního umění má nejen problematizovat naše názory na to, jak se umění kvalifikuje, ale i na to, jaká by měla být funkce umalce, a role diváků. (umělec Josef Koschut v roce 1969 napsal: „O hodnotě každého umělce po Duchampovi můžeme uvažovat v souvislosti s tím, do jaké míry problematizoval umění.“)
Konceptuální umění zároveň problematizovalo roli muzeí při prezentaci uměleckých děl. (Na to konto například Josef Beuys používal skleněné skříně podobné muzejním, kde vystavoval „bezcenné“ předměty, jako například plsť, tuk nebo odpadky. Christian Boltanski používal výstavní skříně pro vystavení dětských hraček. Nebo Marcel Broodthaers dokonce došel do té fáze, že přeměnil svůj vlastní dům v muzeum.)
Ukázky:
Josef Beuys 1969 – Smečka – instalace, rozmístil 24 saní, připomínajících smečku psů, které vypadají, jakoby vyjížděly ze zadní části Volswagenu.
- Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci – potřen medem a zlatou fólií, v ruce něžně drží mrtvého zajíce a vysvětloval mu obrazy, na které se díval.
John Baldessari 1967-1968 – Tato malba je očištěna od všeho
Pietro Manzoni – Magický podstavec 1961 – prohlásil, že pokud se nějaká osoba na podstavec postaví, stane se uměleckým dílem
- Merda d´Artista – 90 plechovek obsahujících jeho vlastní výkaly – prohlásil, že bylo jeho cílem ukázat důvěřivost těch, kteří si dnes kupují umění. Údajně ale plechovky prý obsahují sádru.
- Živá socha – 1961 –Manzoni se začal podepisovat na lidská těla, a vytvářel tak „živé sochy“. (Jeho poslední živou sochou byl Umberto Eco.
Marcel Broodthaers – Dýmková abeceda 1968 – 1971 - zřejmě jde o poctu (belgickému surrealistickému umělci) Renému Magrittovi a jeho dílu Zrada obrazů. Poukazuje na jeho obraz Toto není dýmka.
Joseph Kosuth – Jedna a tři židle 1965 – prezentace židle, fotografie židle a slovní definice židle – tím to se Koshut ptá, co je to umění. Odkazuje se tím k Duschampovu pisoáru. Může být tedy židle jako fotografie a slovní definice uměním?"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ