"V přírodě
Hálek Vítězslav
Vítězslav Hálek Byl Nerudovým generačním druhem, patřil do družiny májovců. Mezi nimi si uchovával těsné vztahy k sentimentalismu, oživoval důvěru v obrodnou moc přírody a citové přirozenosti. Mezi svými vrstevníky vynikal všestranností, produktivitou a schopností získávat pro svoje dílo ohlas.
Cyklus V přírodě, rozvíjený postupně v letech 1872-1874, je nepoměrně širší a univerzálnější než sbírka předcházející (Večerní písně). Hálek vždy toužil po mládí, radosti a harmonickém řádu a toto všechno nacházel také v přírodě, ke které měl vždy blízko svým srdcem i rousseauvsky pojímaným životním ideálem a která se tak stala podnětem i pro trojdílnou sbírku V přírodě. Obsahuje drobné lyrické písně inspirované vzpomínkou, vděčností a smyslovým okouzlením. Příroda darovala básníkovi klid a odpočinek, osvěžovala jeho smysly a obraznost. Ale pocit osobní úlevy souzněl s širšími záměry. Hálek chtěl čtenáře dojímat velkolepostí přírodního řádu, chtěl oslavovat věčně se obnovující energii přírody a dávat příklady platné pro uspořádávání lidských poměrů. Proto do obrazu přírody promítá v úvahových glosách své představy o životě, čímž zároveň sbírka dostávala aktuální platnost.
Svět lidí je zde uveden do vztahu ke společenství stromů a ptáků, oblak a země v koloběhu ročních dob. Přirovnáními, apostrofami, personifikacemi se příroda představuje jako proud žití a pohybu v uzavřeném cyklu a vystupuje jako měřítko osobní a společenské morálky. Porovnání lidského a přírodního je buď výzvou k následování a souhře nebo varováním před nepřirozeným jednáním. Lyrický mluvčí kárá, podlézání nadutým boháčům, podceňování mateřské řeči, licoměrnost a faleš, prospěchářství. básník střídá několik masek. Jednou je hlasem přírody:
Nic nejsem víc, než-li ta růže,
nic víc než slavík v podletí,
mé lístky s jarem opadají,
má píseň v jeseň odletí…
Podruhé je soudcem podlézavé písně:
Mám v povržení každou píseň,
jež mrav i šat má s lokajem,
by velmožům se lípla k patám,
a choutkám byla v pronájem.
V závěru sbírky, poté co předvedl hýřivou schopnost obhlížet situaci člověka v celku přírody, klade se básníkovi otázka, jestli stačí na truhláře, který dokáže z jednoho dřeva udělat rakev i kolébku.
V celém cyklu jsou jednotlivé básně bez nadpisů, řazeny pouze číslováním. Splývají tak v proud pozorování a úvah, jehož tok určuje jednak běh roku od jara do podzimu, jednak narůstající básníkova skepse.
Jeho poezie byla ve své době přijímána širokým okruhem čtenářů, protože jim v době po bachovském desetiletí nabízel potěšení ze spontánního citového prožitku. Hálek přijal roli milého písničkáře a nabádajícího pěvce, čímž si rychle získával popularitu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ