"Edison
Nezval Vítězslav
Vítězslav Nezval byl nejvýznačnější tvůrce a představitel poetismu. Tento nejplodnější básník celé nastupující generace napsal v období dvacátých let celou řadu sbírek i básnických skladeb, ke kterým patří právě Edison z roku 1928. Edison spolu s předcházející skladbou Akrobatem spadají do období, kdy už se začínalo na poetismus nahlížet z jiné strany, řada autorů se s ním začala rozcházet a jeho místo začal pomalu zaplňovat směr nový – surrealismus.
V Edisonovi nachází své místo především aktivita činu. Hrdinou je tu skutečná postava vynálezce, který v průběhu básně přerůstá v symbol činorodého života. Oslava Edisona pak vychází z jeho práce, která má zde charakter tvůrčí posedlosti, věčného hledačství, nespokojenosti i schopnosti unést ustavičné riziko nezdaru. Edison má své proti- i spolu- hráče, od nichž se odlišuje a jimž se připodobňuje, nevyslyšené milence, marné hledače smyslu života: postavy hráčů, sebevrahů, pijáků a melancholiků. Edisonovo úsilí je natolik velké a cílevědomé, že vede k vítězství, „smutek stesk a úzkost z života i smrti“ se mění v „odvahu a radost z života i smrti“. Podobně se objevuje nejen tíha života, ale i jeho krása: …něco těžkého co drtí – něco krásného co drtí…Refrén tedy zahrnuje kladné optimistické stránky života, ale i jeho „odvrácenou část“. Proto se také básník, obdivující Edisonovo vítězství, může zároveň sám charakterizovat jako piják všeho krutého co štve a drtí / piják hrůz a smutku z života i smrti. Hodnota kladu se tady odráží od záporu a podobně se v básni představují všechny zobrazené skutečnosti, včetně samotné vynálezcovy práce, která není ušetřena nejen pochyb a nejistot o výsledku, ale ani pocitu smutku a prázdnoty po úspěšném zakončení díla: (pocítil jste smutek tak jako já včera / nad poslední stránkou svého románu / jako akrobat jenž přešel po laně / jako matka která porodila dítě / jako rybář který vytáh‘ plné sítě / jako milenec po sladké rozkoši / jako z bitev kráčející zbrojnoši …) . Podobně je tomu i u Edisonových vynálezů (např. žárovky): ptáka našich nocí s kterým dlouho bdíme / metlu příšer stínu jíž je zaháníme / žhavé poletuchy snivých promenád X aureolu pouličních nevěstek … slzy které kanou z výšin nad poschodí / nad katafalk města které tlumí je … V celku však převažuje výčet těch kladných hodnot – telefonní síť spojuje vzdálená místa zeměkoule, stejně jako vynález žárovky usnadňuje lidský život a také proměňuje podobu opticky vnímané skutečnosti. V celé básni se tedy klad se záporem setkává v zobrazení každého jevu a společně celkově zpodobňují kladnou hodnotu života a světa v celém jejich bohatství a neredukované mnohostrannosti.
Edison jako poetistická skladba už však nepředstavuje onen původní raně poetistický program, jehož náplní bylo především umění žít a užívat, ale nastoluje otázku po smyslu života, po postavení člověka ve světě. Odpověď, kterou zde básník podává, není v zásadě v rozporu s původním poetistickým ideálem, ale tento ideál je nyní (oproti jeho dřívějšímu samozřejmému přijímání) představen jako něco, k čemu se člověk složitě a nelehce dopracovává. Nejde tedy jen o to, aby byl člověk schopen vnímat krásu světa, ale především o krásu života, o krásu velikosti lidského úsilí a o jeho sílu nepodlehnout všednosti."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ