Seminarky.cz > diskuse k úvodníkům » Reminiscence: Světový den studentstva

Reminiscence: Světový den studentstva

Jako odvetu za demonstrace a projevy odporu proti nacistické okupaci ve dnech 28. října a 15. listopadu 1939 vydal říšský protektor Neurath dne 17. listopadu vyhlášku, ve které oznámil, že české vysoké školy budou na dobu tří let uzavřeny, devět pachatelů bude zastřeleno a větší počet účastníků demonstrace již bylo vzat do vazby. Tyto události celý svět odsoudil a Mezinárodní unie studentů prohlásila 17. listopad jako Světový den studentstva.

„Bydlel jsem ve Švehlově koleji a tak popíši své zážitky. Zcela obdobně probíhaly události na všech pražských kolejích,“ začíná své vyprávění František Bartůněk.

Nepříjemné probuzení…
„V časných ranních, či spíše ještě nočních hodinách kolem třetí hodiny mne i spolubydlícího studenta probudilo zařinčení skla dveřních výplní, z nich vyčnívající bodáky bajonetů a německé zvolání: „Machen sie auf!“ (Otevřete! – pozn. red.). Po otevření dveří vnikli příslušníci SS s německým povelem: „Hände hoch!“ (Ruce vzhůru! pozn. red.). Následovalo spěšné prohledání šatníků, stolů i postelí. Hledali zbraně. Pak nás v pyžamech a trepkách s křikem a nadávkami odvedli do velkého kinosálu v přízemí koleje. Po shromáždění všech v kinosále následovalo důkladné prohledání všech prostor koleje. Asi po 2 hodinách nás vyvolávali podle čísel pokojů a odváděli na pokoje k rychlému ustrojení. Kromě oblečení jsme si nesměli nic vzít, a to ani osobní doklady nebo peníze. Oblečené nás opět soustředili v kinosále a po 6. hodině ranní jsme se seřadili a v dvojstupech vycházeli špalírem příslušníků SS z koleje. Kolej byla ze 4 stran střežena obrněnými auty, pro nás byly připraveny nekryté náklaďáky s lavičkami a esesáky. Pomalu se rozednívalo. Projížděli jsme Prahou. Lidé, spěchající do práce, nechápali, co se děje a obraceli za námi udivené pohledy. Celá kolona aut zahnula do polí, přijela k bývalé jízdárně jízdního pluku a projela otevřenou bránou. Auta postupně zastavila a my na ostré povely vyskakovali z aut. Leckdo se zapotácel, padl na kolena, ale každý rychle vstal a běžel vpřed. Neuběhl jsem daleko a už ležím na zemi, obličejem v dřevěných pilinách, smíšených s mazlavou hlínou. Zakopnul jsem totiž o natažený drát, který jsem neviděl. Zvedl jsem hlavu a zahlédl jsem nad sebou klacky, jezdecké biče a pažby. Po celém těle pociťuji jejich dopady. Vstávám a chci utéci, ale po dvou krocích padám znovu přes natažený, neviditelný drát. Esesácký křest se za pronikavého řevu pakuje. Znovu vstanu a za trvalého řevu probíhám kordonem esesáků do velké haly jízdárny bývalého jezdeckého pluku. Ta byla již z části zaplněna a zařazuji se do zástupu. Rozhlížím se, hledám očima známé tváře. Při stálém řevu esesáků a jejich šikanování trpělivě stojíme a čekáme, co se bude dít dál. Po desáté hodině se ozvalo z rozhlasu oznámení s českým překladem, že devět vedoucích studentských funkcionářů bude zastřeleno. Byl mezi nimi také předseda kolejní samosprávy Hlávkovy koleje, který se německé policii osobně zaručil, že pohřeb Jana Opletala proběhne v naprostém klidu.“

Štěstěnou políbení
Po 13. hodině se z rozhlasu ozval pokyn, aby studenti narození v roce 1920 a později, tj. mladší dvaceti let, vystoupili z řady. Byl jsem mezi nimi. Nikdo nevěděl, co bude dál. Hlavou se mi honilo mnoho alternativ. Museli jsme se očistit od již zaschlého bláta a krve a čekat seřazeni ve čtyřstupech u brány ve skupinách asi po 40. Otevřeli bránu a po skupinách s časovým odstupem asi 10 minut nás za křiku sprostých německých nadávek a ostré palby z pušek vyháněli z prostor, do kterých nás ráno zavezli. Slyšeli jsme svištění kulek nad hlavami, ale nikoho z nás nezasáhli. Rozběhli jsme se všemi směry. Každý tak rychle, jak nejlépe dovedl. Běžel jsem ke konečné stanici tramvaje. Pamatuji si, že tehdy to byla tramvaj č. 11. Ostatní studenti, kteří v jízdárně zůstali, byli transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. O jejich osudech bylo napsáno mnoho literatury. Navštívil jsem v pražských Dejvicích známé, u nich jsem se najedl, odpočinul si a dal se do pořádku, abych mohl mezi lidi. Večer jsem odjel vlakem do Pardubic za bratrem, který byl lékařem na chirurgii. Dlouho do noci jsem mu vyprávěl. Dík šťastné náhodě se bratrovi podařilo sehnat pro mne pracovní místo. Ve své osobní dokumentaci mám uschovanou fotokopii přijímacího dopisu s nástupem 22. listopadu 1939 do energetického podniku v Pardubicích. Energetickému odvětví jsem zůstal věrný po celý život.“

Jak jste prožil následující léta a jak trávíte penzi?
„Krátce po válce jsem se šťastně oženil a před dvěma lety jsem oslavil s mou ženou diamantovou svatbu. V současné době jako dlouholetý zaměstnanec ještě pracuji 2 dny v týdnu při řešení úkolů, při kterých je třeba uplatnit mou paměť, která mi stále dobře slouží. Pracuji v Českých energetických závodech, státní podnik v likvidaci, ze kterého se odštěpil ČEZ, a.s.“

* * *

Prožitky ze všech inkriminovaných dnů: 28. října, 15. listopadu a 17. listopadu 1939 se panu Bartůňkovi vryly do paměti tak silně, že si vybavuje i drobné detaily po 69 letech od uplynulých událostí. Přejme si jediné, abychom nemuseli zažívat podobné strasti.

Odkazy na zajímavé historické články:
17. listopad – mezinárodní den studentstva (Flieger, Jan, 2006)
Z rozhlasového archivu: 17. listopadu 1939 (Český rozhlas)
Jan Opletal jako symbol hrdého vzdoru (Britské listy, 2004)

datum: 17.11.2008 | autor: Seminárky.cz

»» kompletní seznam úvodníků

Diskuse