1.	Ruský hlas

2.	Jevgenij Jevtušenko

2.1.	Základní problém evropského diváka

2.2.	Momenty deja-vu

2.3.	Nejsilnější scéna

2.4.	Vzpomínky na dobu

2.5.

Jazz

3.

Závěr

" Myslím si, že tato historka přesně vystihuje film i jeho tvůrce - scénáristu a režiséra, ale především rozporuplného básníka Jevgenije Jevtušenka, který se zobrazením sebe sama jako mladého Ženi pokusil o návrat do vzpomínek na své mládí. Kdo chce, může se cítit pohoršen, může nadávat na ruskou drzost a neomalenost, zálibu v širokých gestech, může Jevtušenka považovat za bolševického idiota, jak je komu libo. Mne tento film zaujal natolik, že jsem si schválně vypůjčil mnoho různých Jevtušenkových sbírek z různých období, od let padesátých až do dneška. A jsem přesvědčen, že mnoho lidí, kteří by "Stalinův pohřeb" odsoudili, by svůj názor změnili, kdyby měli možnost zasadit spatřené dílo do Jevtušenkových ruských reálií.
Základním problémem pro běžného evropského diváka je zřejmě uvědomit si, že v Rusku je vše "sámoje bolšoje vo vsjom mire", od rozlohy stepí přes rozchod kolejnic až po onu symbolickou širokou duši prostých Rusů. V intencích všudypřítomné hyperbolizace se totiž pohybuje jak Jevtušenko-básník, tak i Jevtušenko-scénárista a režisér, koneckonců navazující na tradici ruské literatury, počínající neskromnými začátky Bylin s bohatýry se sedmitunovými palicemi. Proto je tomuto Jevtušenkovu autobiografickému snímku kritikou vytýkána především samolibost a vyzdvihování důležitosti vlastní osoby, velikášství a kýčovitost gest hlavních protagonistů. Jenže právě pod touto pro někoho nepřekonatelnou skořápkou se skrývá - stejně jako v těch Bylinách - velmi poetický, a ač to zní paradoxně, velmi decentní příběh s přinejmenším několika neoddiskutovatelnými zatraceně silnými momenty.
Jak už napovídá název, tento film se nezabývá veselým úsekem dějin a není tedy příliš veselý; na druhou stranu, nelze mu upřít jakýsi druh ruského humoru, který nemusí být nutně k smíchu a místy dokonce stojí na tak ledovém břitu, že zavání mrazivým neteatrálním tragičnem. Osobně velmi oceňuji momenty, které se dají nazvat "déjà vu": nepatrná aluze na to, co se již řeklo nebo stalo, ale zaznívající v naprosto odlišné situaci a způsobující tedy úplně jiný efekt, často až ohromující a nezřídka teprve tehdy dostávající smysl. Žeňova "ťoťka" ve výborném podání Světlany Charitonové je komickou figurkou důstojnice ženijního vojska Rudé Armády, opilé "nositelky řádu konstruktérů mostů od socialismu ke komunismu" a "vzoru rovnosti sovětského muže a ženy", jak o sobě prohlašuje. Při pohledu na její strhující monolog doprovázený jednou vodkou za druhou a kreacemi vskutku baletními se neubráníme smíchu. Pak ale zazní věta "Já nerodím děti, ale mosty." a my si vybavíme, že příslušnice Rudé Armády byly ozařovány, aby byly neplodné...
Za jednu z nejsilnějších scén považuji okamžik, kdy se už poněkolikáté objeví jakýsi stařík s koněm zapřaženým do saní se smutečními věnci a zeptá se bezradného důstojníka, kam že se vozí věnce pro generalissima. Tentokrát je ta otázka už zcela absurdní, protože my víme, že se nedají odvézt nikam, protože ulice jsou beznadějně zacpané stotisícovými davy lidí, kteří v noci drží ruce nahoře, aby alespoň mohli dýchat. Po pohřbu nakonec na zbytečných tújových věncích na saních odvážejí tělo Žeňovy lásky - malé krasobruslařky, usmrcené vojenským náklaďákem. Myslím, že málokterý okamžik dal tak naplno vyznít Čajkovského koncertu b moll, který jsem kdysi považoval za ohraný a který již teď mám trvale spojený s obrazem saní, jedoucích po zasněžených Starých Alexandrových sadech k Arbatu."