“Rozsáhlé autorčino dílo zavádí čtenáře do antického Říma, do dob krutovlády císaře Nera a dvorního básníka Petronia.
Již za vlády předchozích císařů (Tiberia, Kaliguly, Claudia) zaznamenal Řím nejen kulturní a politický úpadek.
Agrippina zosnovala otravu svého chotě, císaře Claudia. Zuby nehty usiluje o dosazení svého syna Nera (nevlastní syn císařův) do čela státu. Právoplatným dědicem trůnu je ale Britannikus, tichý a nevýrazný syn Claudiův. Nero dosedá na trůn. Moc si pojistí sňatkem s Octavií, Claudiovou dcerou a Britannikovou sestrou. Nero slibuje římskému lidu mír a bezstarostný život. Opak je pravdou. Římský lid hladoví. Nero žije rozmařile, každý večer pořádá hostiny, při níž se stoly pod náporem nejvybranějších pochoutek jen prohýbají. Rozhazuje obilí i zlaťáky, jen aby nemusel nechat upéci chleba a nasytit lid. S Octavií se téměř nestýká. Uvrhá ji do ústraní a nesnaží se ani skrýt každodenní obveselování se s ženami různého původu. Agrippinu velmi rozhořčí Nerův vztah k půvabné otrokyni Akté. Rozhodne se syna sesadit a trůn podstoupit Britannikovi. Ten se za Agrippininy pomoci stává středem pozornosti. Z tichého a uzavřeného chlapce se stává živý a vtipný miláček lidstva. Nero se obává o svůj post. Rozhodne se Britannika odstranit. Agrippina je rozhořčena. Nerovo postavení by mohla ohrozit jako biologická dcera Claudiova, tudíž právoplatná dědička trůnu i Octavie. Nero se tedy zbavuje obou ženštin. Nyní má cestu volnou. Svými nesmyslnými činy a stále větším plýtváním si nezíská srdce jediného římského občana. Nero je více opilý než střízlivý, po vystřídání mnoha milenek se zahledí do nejkrásnější ženy Říma, do Poppaey, římské Venuše."