"Tatínek vlastnil v Bužtěhradě rybník. Dařilo se v něm výborně kaprům. Tatínek je chodil s láskou krmit žemlí nebo mlátem. A kaprům to svědčilo. Na začátku okupace mu jeho rybník vzali Němci. Přesto, že mu už rybník nepatřil, stále k němu chodil a krmil kapry chlebem, kterého měli sami doma málo.
Pak jeho i malého Ottu zasáhlo vyvraždění Lidic, které byly nedaleko. Přišli o známé a kamarády. Po této události přestal tatínek k rybníku chodit, nejspíš již nedoufal, že kapři budou zase někdy jeho.
Další ránou bylo, že starší dva synové museli do koncentráku. Rodiče se jim snažili posílat do Terezína balíky. Malý Otto obcházel sedláky s prosbou o jídlo. Ne všude ho viděli rádi. Těsně před vánocemi tatínka také povolali do koncentráku. V noci před svým odjezdem vzbudil Ottu a šli k rybníku. Říkal, že kapři nemohou dýchat, protože jim nikdo do ledu neprosekal díry. Když díru vysekal, začali k ní připlouvat kapři a lapat po vzduchu. Tatínek je hladil a mluvil k nim. Pak popadl podběrák a vzal první pytel. Nandávali kapry do pytlů, nosili je domů a maminka je rozdělovala do nádob. Ráno tatínek odjel autobusem do Prahy. Otto s maminkou začali kapry vyměňovat za jídlo. Ottu nyní u každého stavení vítali. Výměnou za kapry přinášel sádlo, uzené, mouku, chleba a cukr. V příštím roce přijeli Němci se slávou vylovit rybník. Ten byl ovšem prázdný a nikdo si to nedovedl vysvětlit."