1.

Životopis

2.	Dílo Čekání na Godota

3.	Popis děje

3.1.	První dějství

3.2.	Druhé dějství

4.	Hlavní myšlenka

"Dílo Čekání na Godota:
Jedná se bezpochyby o nejvýznamnější dramatickou práci S. Becketta. Bylo vytvořeno roku 1952, poprvé uvedeno o rok později. Patří k základním hrám absurdního divadla.

Ve hře vystupuje 5 postav: Vladimír, Estragon, Pozzo, Lucky a chlapec. Scénu tvoří pouze strom a kámen.

První dějství:
Vladimír a Estragon, dva dlouholetí přátelé, stojí na venkovské cestě, kde se mají setkat s jistým panem Godotem, který pro ně představuje zásadní změnu jejich "zkurvených" životů. Do té doby je jejich hlavním cílem nějak "zabít čas", takže divák je svědkem nekonečných řečí o ničem, mezitím se občas objeví neuvěřitelně absurdní poznámky jako: "Co kdybychom se oběsili?" "Nemáme provaz," "Škoda." Po chvíli se na scéně objeví Pozzo a jeho sluha Lucky. Pozzo představuje arogantního tyrana a Lucky absolutně podřízenou a poníženou lidskou existenci. Pro Vladimíra a Estragona představují akorát "zabití času". Na konci dějství přichází chlapec, který oznámí, že pan Godot se dnes nedostaví, ale zítra prý určitě přijde.

Druhé dějství:
Vladimír a Estragon jsou opět na témže místě, mají stejný cíl, čekání na Godota, ale projevují značnou pochybnost nad vnímáním místa a hlavně času. Nejsou si jisti, jak dlouhá doba vlastně utekla. Znovu mluví o tom, jak musí čekat na Godota, řeší, jak vyplnit dlouhou chvíli. Přichází Pozzo s Luckym, avšak Pozzo je slepý a zcela závislý na pomoci Luckyho, který je hluchý. K večeru se opět objeví chlapec, který Vladimírovi a Estragonovi oznámí, že pan Godot dnes nemůže, ale určitě přijde zítra. Hra končí tím, že se dvojice hlavních hrdinů odhodlá, že odejde, ale přitom zůstane stát na místě.

Hlavní myšlenka:
Hra ukazuje autorův pohled na lidský život. Člověk podle něj neustále hledí do budoucnosti, pasivně očekává svou vysněnou spásu. V druhém dějství je podle mého názoru naznačeno, že se nejedná o další den, ale že uběhly celé roky ode večera, kdy se odehrálo dějství první. Přitom autor naznačuje, že to vyjde prakticky nastejno, protože jeden den je jako druhý, všechny jsou stejně bezúčelné. Jediným cílem je čekání na něco, čehož příchod není jistý, a člověk se mezitím snaží nějak "zabít čas". Dílo, ač na první pohled velice zvláštní a nepochopitelné (protože působí jako sled typických lidských řečí o ničem a táhne se jakoby odnikud nikam), nabízí velice zajímavý podnět k zamyšlení, které podle mě dovede většinu lidí k zajímavému poznatku o sobě samých."