"Stmívalo se. Předhradí pomalu usínalo, ale kněz věděl, že ne každý prosí Boha o ochranu. Každý tady na hradišti sice chodil do kostela, jenomže ne všichni věřili v jediného Boha. Některé z těch pohanů znal. Více než ostatní dávali na odiv svoji víru. A potom se v noci kradli do lesa, k obřadní ohradě. Kníže sice navštěvování posvátného háje zakázal, postupně ho nechával vykácet a dokonce těm, kteří by se do něj odvážili vstoupit, hrozil smrtí. Nebylo to nic platné.
Na hladině slepého ramene řeky, chránící dvouapsidovou rotundu na podhradí, se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce. Zapálil silnou lojovici a čekal. Dřív, nebo později, se některý z nich objeví. Tentokrát se rozhodl, že je bude sledovat.
Kdyby si víru svých předků uchovali sloužící, ještě by to pochopil. S poddanými byly vždycky problémy. Nikdy neuznali žádné novoty. Chtěli žít tak, jako dosud. Nechápali novou víru, nevěděli, proč si nemají Boha zobrazovat. Potřebovali hmatatelný důkaz božské podstaty, podobně, jako ve staletích předtím. Nerozuměli tomu, jak jeden Bůh může stihnout vyslyšet všechny jejich modlitby.
Zarazil se. S poddanými by se časem povedlo nějak hnout, ale když je v tom podporovali i velmožové? Kněz nad tím mávl rukou. Ďábel ovládal duše jeho oveček, a proto nemohly uvěřit v jediného správného křesťanského Boha.
Trhl sebou, když opodál zahoukala sova. Sova?! Pozorněji se zaposlouchal do zvuků noci. Nebyl to ten samý zvuk, který slýchal z lesa nedaleko rotundy. Tohle bylo jenom napodobení sovího houkání. Rozmáchlým gestem se pokřižoval. Přes ramena si přehodil teplý plášť. Otevřel dveře svého obydlí, dovnitř dopadlo několik zažloutlých listů. Povzdechl si. Se všemi obyvateli hradiště vycházel a žádného z nich nechtěl vystavit trestu.
Vítr mu zhasl svíčku. Nebylo by lepší se vrátit? Nikdy pořádně nevěděl, jak takový pohanský obřad vypadal. Nechtěl přece nikoho obvinit, ani mu mluvit do duše. Byl jenom zvědavý, co by se stalo, kdyby návštěvu o několik dní odložil? Nic! Rozhlédl se kolem sebe. Blížil se podzim, počasí se zhoršovalo a kdo ví, jak bude na příští obřad?
Očima se snažil proniknout tmou na kraji lesa. Zatím měl dost času. Pohané se pomalu scházeli a čekali na sebe. Rozhodl se vrátit domů a svíčku znovu zapálit. Bez ní by byl v lese ztracený. Věděl, kde se jejich obřady konají, ale potmě by tam netrefil.
Co nejopatrněji našlapoval spadaným listím. Pozorně se díval pod nohy, aby snad nešlápl na nějakou suchou větvičku, která by ho prozradila. Jednou rukou si z cesty odhrnoval větve a přidržoval je, aby ho nešlehly do tváře, druhou kryl skomíravý plamínek lojovice. Co chvíli mu rozehřátý tuk kápl na ruku. Kousl se do jazyka, aby potlačil bolestný výkřik a místo toho jen tiše sykl.
Vždyť to přece nemůže být tak daleko! – pomyslel si a sípavě oddechoval. V lese před ním se míhalo několik světel, jak tudy šli pohanští obyvatelé hradiště. Chovali se s naprostou samozřejmostí, jako by si byli jistí, že je nikdo nemůže prozradit.
Kněz se na okamžik zamyslel. Jak se mohli dostat z brány? Nevěřil, že by si jich nikdo nevšiml, kdyby se někde pokusili hradby potají přelézt. A navíc to bylo neproveditelné – vždyť k nim patřily i ženy a malé děti! Nechtěl ani připustit možnost, že by je stráže pustily dobrovolně. Jedině, že by… Znovu si v duchu prošel svoji domněnku, ověřoval každou maličkost. Jedině, že by stráže patřily k nim. Rozhodl se z obřadu odejít dřív a všechno si ověřit přímo u brány.
Skupina před ním už došla na malou mýtinu. Před ním se ze tmy vynořovala obřadní ohrada v celé své jednoduchosti. Odsud měl dobrý výhled a mohl zase kdykoli nepozorován odejít. Přikrčil se za nejbližším keřem a čekal, co se bude dít dál.
Kolem se rozhostilo tajuplné ticho. Od řeky sem vítr přivál měkkou mlhu a měsíc celé místo zaléval mdlým světlem. Nastal čas, kdy zlí duchové mají nad lidmi největší moc. Bezděčně se pokřižoval. Chtěl odhalit nekalé úmysly pohanů a Bůh ho jistě ochrání.
Zprostředka ohrady vyšlehl k tmavému nebi oheň. Obřad začal… Jeden z mužů zvedl dlouhý nůž s ozdobnou střenkou. Na kameni u nohou mu leželo odrostlé kuře. Naposled se na něj zadíval, než mu podřízl krk. Hustá krev pomalu stékala do připravené misky. „Obětina Svantovítovi!“ oznámil muž slavnostně, když otřel nůž do usychající trávy.
Několik dalších lidí na osvětlené místo přivedlo koně. Šel vážně, jako by si uvědomoval, že se stal součástí něčeho velkolepého. Beze strachu se kolem díval moudrýma očima. Nečekal žádné nebezpečí, jeden z mužů mu tiše mluvil do ucha a hladil ho po čumáku. Ve světle ohně se zablesklo ostří sekyry. Kněz na poslední chvíli odvrátil pohled.
Doléhal k němu tlumený jásot. Stačilo mu to. Obětovali tady bohu války Svantovítovi. Chtěl se zvednout a odejít. Dělo se tady něco nekalého, s čím nechtěl mít nic společného. Už tak se dost provinil, že vešel do pohanského posvátného háje…"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ