"Ladislav Ballek (nar.1941) je slovenským spisovatelem, který se po roce 1968 podstatně zasloužil o renesanci slovenského literárního realismu. Za jeho umělecký vrchol jsou považována tři díla: sbírka krátkých próz Južná pošta (1974) a romány Pomocník (1977) a Agáty (1981). Ve svých dílech často ozvláštňuje psychologický realismus lyrismem, navozujícím atmosféru slovenského jihu, kde se také řada z nich odehrává. Ladislav Ballek dnes působí jako slovenský velvyslanec v České republice, jinak se věnuje profesionálně literatuře.

Lesní divadlo (Lesné divadlo 1987, česky 1990) volně navazuje na tyto tři Ballekovi romány.
Kompozičně je toto dílo složeno ze tří částí. V části první s názvem Lesní divadlo se dostáváme do vojenského prostředí česko-německého pohraničního prostoru, kam byl odveden Ján Jurkovič, syn pohraničníka z jižního Slovenska. Celá tato část je převážně složena z jednotlivých příběhů vojáků zvíkovské roty, u které Jurkovič, po absolvování výcviku v Bílsku a poddůstojnické škole, necelé dva roky vojny sloužil. Tyto příběhy a jejich průběh jsou kladeny mezi různé Jurkovičovy reflexe a vzpomínky a většinou nejsou ani chronologicky řazeny. Autor v nich psychologicky zobrazuje chování a jednání vojáků v závislosti na službě a na vojenském, tedy čistě mužském, prostředí. Zároveň je zde nepatrná zmínka o Jurkovičově vzdáleném bratranci Jánu Domanickém, jehož otec byl zabit pašeráky při hlídání státní hranice a se kterým Jurkovič navazuje bližší kontakt.
Druhá část - Pískání norků je jakýmsi retrospektivním pohledem na život otců Jurkoviče a Domanického. Oba otcové byli dobrými přáteli a jejich cesty se rozešly až po studiích, kdy se stali strážci prvorepublikových hranic a každý byl odvelen na jiné místo. Ján Domanický starší se velmi rychle oženil, ale při svědomité a namáhavé službě střežení hranic neměl na svou ženu dostatek času. Ten dělil převážně mezi hon na pašeráky, pro které byl opravdovým postrachem, a mezi své milované psy. Ženě nikdy moc nerozuměl a jejich vztah se začal pomalu hroutit. Snad to bylo také tím, že spolu po dlouhý čas neměli děti. Teprve až nečekané narození syna Jána je opět trochu přiblížilo, ale ne na dlouho. Domanický měl již několik let spadeno na největšího místního pašeráka Vojtěcha Kováče, kterého však nemohl stále lapit, což se velmi dotýkalo jeho ega. Když byl tedy Domanický jedné temné noci zákeřně zavražděn, všichni se domnívali, že vrahem může být jedině Kováč, nic mu však dokázat nemohli. Domanického žena si ihned vzala železničáře Emila Martona, se kterým ostatně trávila většinu času ještě před manželovou smrtí. Emil malého Jána adoptoval a ten tím získal své druhé jméno - Ján Marton. Velmi brzy se však u Emila začaly projevovat změny chování, nakonec skončil v ústavu a malý Ján byl nucen opustit matku, aby ho vychovávali rodiče jeho otce, kteří Domanickou z hloubi duše nenáviděli, vnuka proti ní štvali a nedovolili jí se k němu přiblížit."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ