"Román Staří mistři vyšel poprvé roku 1985 a řadí se k nejvýznamnějším prozaickým dílům Thomase Bernharda. Hlavními postavami jsou dva starci, kteří se pravidelně setkávají v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni a vedou dlouhé rozhovory. Irrsigler pracuje jako zřízenec muzea, Reger dochází už 30 let obden do Bordoneho sálu a rozjímá na předplacené lavičce před Tintorettovým obrazem Muže s bílým plnovousem. Oba jsou naprosto rozdílní, mají jiné žebříčky hodnot i pohled na život. Přesto navazují hluboké přátelství. Irrsigler pochází z venkova, kde největším životním úspěchem je odejít pracovat do Vídně. Vždy snil o práci policisty (protože by do práce nosil předepsané oblečení, které by si sám nemusel kupovat), ale pro fyzickou slabost nebyl přijat, a tak získal alespoň místo jako hlídač v muzeu (uniforma jako uniforma). Reger oproti němu působí intelektuálsky. Píše hudební recenze do Timesu, zajímá se o umění a filosofii a vede na tato témata dlouhé monology. Irrsigler je svým přítelem zcela nadšený a velmi ho obdivuje, bere ho jako učitele. Dokonce přijímá a doslovně opakuje jeho myšlenky a názory. Ani toto Bernhardovo dílo nepostrádá kritiku rakouského národa, i když se jedná spíše o kritiku skrytou. Například Reger odsuzuje Adalberta Stiftera, velice oblíbeného rakouského autora, vysmívá se mu, jeho čtenářům, a tedy celému Rakousku. V románě se projevuje i další typický bernhardovský rys – opakování slov, vět i odstavců. „Já jsem opravdu přesvědčen, že Uměleckohistorické muzeum je jediným útočištěm, které mi zůstalo, řekl Reger, musím navštěvovat staré mistry, abych mohl dále žít, právě ty takzvané staré mistry, které už dávno a po léta nenávidím, protože v podstatě nejvíc ze všeho nenávidím tyto takzvané staré mistry tady v Uměleckohistorickém muzeu, já staré mistry nenávidím, všechny staré mistry, ať se jmenují jakkoli, ať malovali jak chtěli, řekl Reger, a přece jsou to oni, kdo mě drží při životě.“
Dějová linie této prózy je v podstatě velmi chudá, čtenář se pouze z náznaků dovídá o životě obou hlavních postav. Irrsigler se ve vzpomínkách spíše vrací k období dětství, životu na venkově, o jeho pozdějším působení ve Vídni vlastně nevíme skoro nic. Oproti tomu Reger se stále vrací k vyprávění o své ženě, kterou poznal právě v Uměleckém muzeu a její smrt ho velice zasáhla. Významnější rovinu tedy spíše tvoří Regerova zamyšlení nad podstatou umění, filosofie i života. Dlouhé monology stejně jako vsuvky typu „řekl Reger“ nebo „podle Regera“ jsou jedním z charakteristických znaky Bernhardova stylu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ