"Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, žil v letech 1867 – 1958. Pro vznik jeho životního díla měl rozhodující význam pobyt na poště v Místku v letech 1891 - 1893. Tam Vladimír Vašek poznal sociální i národnostní poměry podbeskydského kraje, které se staly výchozím inspiračním zdrojem jeho veršů. Pod titulem Slezské písně vyšla knížka poprvé až v roce 1909 (51 básní); při dalším vydávání Bezruč sbírku dále rozšiřoval a upravoval.
Ve Slezských písních vyslovil Bezruč obžalobný výkřik hynoucího Slezska, které bylo v zapadlém koutě mocné říše vystaveno surovému sociálnímu a národnostnímu útlaku ze strany bohatých podnikatelů i představitelů státní moci. Pseudonymita autorovi umožňovala, aby své básně stylizoval téměř jako kolektivní výtvory, jako další pokračování lidového mýtu. Postava fiktivního autora dodává celku Slezských písní rozmanitou podobu. V baladách je to svědek, který mizí za krutými fakty příběhu (Kantor Halfar, Pole na horách, Pětvald I.) a jen výjimečně do něho zasahuje svou citovou účastí - jako je tomu třeba v refrénu Maryčky Magdónovy. Často na sebe autor bere masku lidového písničkáře a pamfletisty - Markýz Géro, Dva hrobníci, Par nobile.
Vedle cizího panstva se předmětem básníkova útoku stává i česká vládnoucí vrstva, hmotně i národně zabezpečená, lhostejná k bídě slezského lidu (Den palackého, Praga caput regni).
Nejbližší autorovu životu je stylizace do podoby poutníka putujícího krajem, který sleduje osud vesnic a měst i jednotlivých lidí.
K vyjádření tragického odporu sahá Bezruč také k postavám lidového mýtu (Ondráš), k antickým hrdinům (Leonidas) a výjimečně i ke křesťanské symbolice - Vrbice.
Do těsné souvislosti s hlavním sociálním tématem uvádí Bezruč i svou intimní lyriku - básně Jen jedenkrát, Labutinka. Způsob básníkova citového a erotického prožívání - drsnost, nevýmluvnost, rezignace - je tu motivován povahovými vlastnostmi Slezanů. Bezručovo Slezsko má kontury bojiště, kulisy tragického zápasu o přežití. Sociální procesy jsou stylizovány jako chmurné vize, kde se na pozadí s dýmajícími komíny, ohni a důlními věžemi odehrávají lidská dramata. Prolínají se zde tři základní linie české poezie 90. let - nejvýrazněji se blíží symbolistní poezii, a to zejména sugestivní obrazností a volným veršem. Patos volného verše ožívá v Bezručově daktylu, plném záměrných a působivých odchylek od rytmické pravidelnosti. K symbolismu se přidává, zejména v epických básních, básnický styl Machara, věcné vyjadřování a zdánlivě prozaické sdělování faktů. V knize jsou i prvky písně a pamfletu, které Bezruče sbližují s tvorbou mladých buřičů - Šrámka, Gellnera.
Vším tím se Slezské písně staly jedním z pramenů sociální poezie 20. století."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ