"Svým dílem představoval Karel Havlíček Borovský jednu z nejdůležitějších osobností českého literárního kontextu první poloviny 19.století. Havlíček byl především novinář, a proto jeho umělecká tvorba byla často dílem novinářským zastíněna. Z literárních žánrů mu byl nejbližší žánr satiry, epigramu. Za své postoje byl poslán do Brixenského exilu, kde vznikly jeho tři velké satirické básně – Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený Křest svatého Vladimíra.
Král Lávra začíná jako pohádka a pohádku připomíná, a tím Havlíčkovi posloužil jako politický jinotaj. Podklad pro Krále Lávru sebral autor v řecké mytologii, v báji o králi Midasovi, kterému z hlouposti narostly oslí uši.
Havlíčkův Lávra je král, který není zlý, ale má jednu slabost. Holit a stříhat se dává jen jednou do roka, a pak svého holiče nechává popravit. Jednou ale připadne los na mladého Kukulína. Když ho však kat vede na popraviště, vrhne se králi k nohám Kukulínova statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Protože je Lávra jinak dobrý král, zastydí se a slituje se, Kukulín však musí slíbit, že neprozradí, co viděl pod vlasy. Král ho jmenuje dvorním holičem. Jenže Kukulína tajemství tolik trápí, že po radě poustevníka zašeptá tajemství do staré vrby. Naneštěstí však kolem vrby táhnou čeští muzikanti, a protože hudec Červíček ztratil z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. Na plese, když pak začne hrát, basa vykřičí královo tajemství: Král Lávra má oslí uši, král je ušatec! Naštěstí však: Líbil se lidu dobrý panovník, / zdálo se jim, že ta dlouhé uši / právě dobře ke koruně sluší, / všechno může zvyk!.
Pro Krále Lávru zvolil Havlíček značně složitý veršový útvar, inspirovaný nepříliš častými lidovými písněmi jako V zeleném háječku hory pukají nebo Žežulinka kuká na buku v lesí. Nedržel se však metrických předloh přesně, naopak je všelijak upravoval, modifikoval a předělával.
Král, který se dlouho bál přiznat k přirozené vadě, a nakonec se těší autoritě přestože má oslí uši, má v Havlíčkově básni protihráče v holiči Kukulínovi. Osobní trauma muže obdařeného absolutní mocí se vyřešilo díky tomu, že velká věc je zvyk. I poddaní přivykli tomu, že jejich suverén není bez vady. Jedince, kteří neumějí vady králů smlčet, a naopak je musí někomu svěřit, Havlíčkova „pohádka“ nepřímo varuje před riziky (Kukulín zůstal holičem krále, jenom že se neprozradilo, jak tajemství až do basy přišlo / a z basy na bál)."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ