"Píseň lněných polí
Bureš Miloslav
Chudá políčka na Českomoravské vysočině v okolí Jimramova, Poličky, Svratky a Hlinska nemohou uživit místní venkovany. Ti si musejí nuzně přivydělávat na živobytí domácím tkalcovstvím. Své výrobky odvádějí do města faktorům, kteří je však zle odírají a šidí - přesto všechno chudí tkalci nereptají. Jsou to skromní lidé, kteří lpějí na víře svých předků a utěšují se ve své bídě slovy Písma. Když se však chamtivost faktorů neudržitelně vystupňuje, tkadlec Vápeník z Orlice, poctivý a probudilý člověk, se proti křiklavému bezpráví ozve jménem všech.
Ostatní se k Vápeníkovi přidali - prvním z nich byl starý Roušar. Odbojníci sice dosáhli určitého úspěchu, v té době (na přelomu 19. a 20. století) se ale už v městech počala rozmáhat tovární strojová výroba, se kterou horští tkalci nemohli soutěžit. Uvažovali i o tom, že by přeměnili pastviny v pole, na nichž by pěstovali len, který by dodávali továrnám. Tento úmysl jim však továrníci neschválili. Vápeník sice dočasně pomohl tkalcům tím, že je přiměl, aby tkali koberce pro továrny v Hlinsku, brzy se ale i tu uplatnily stroje. Proto se tkalci na Vápeníkův popud rozhodli, že budou pracovat samostatně, bez faktorů, a že budou prodávat své výrobky na jarmarcích přímo spotřebitelům. Laciné, pevné a líbivé koberce šly dobře na odbyt a tkalci byli stále spokojenější. A když ještě do Orlice přišel nový farář Musil, mladý muž, který s nimi cítil, staral se o jejich zábavu a s Vápeníkem založil svépomocnou pokladnu pro případ onemocnění, horalé začali již dýchat docela bezstarostně.
Stavba dráhy přinesla do obce nové vzrušení a na čas i zajištěný výdělek. Mnozí opustili tkalcovské stavy a chopili se lopat a krumpáčů, mladý Roušař ale zůstal věrný kobercům. Příbytek už má opravený a bez dluhů a jeho Marie dokonce mohla uložit první peníze, které si naspořili za krátkou dobu svého manželství."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ