"Moji přátelé
Deml Jakub
Moji přátelé, v pořadí šesté dílo Jakuba Demla, vyšlo v roce 1913.
V složitém půdorysu Demlova díla představují Moji přátelé spolu s knihou básní v próze Miriam z roku 1916 určitý protipól k dvěma vrcholným knihám básníkova prvního tvůrčího období - jedná se o díla Hrad smrti z roku 1912 a Tanec smrti, který spatřil světlo světa o dva roky později. Dvě posledně zmiňované knihy jsou naplněny temnou úzkostí a strachem o základní existenciální bytí člověka. Všudypřítomná smrt neguje každodenní skutečnost. Z tohoto dramatického konfliktu života hledá Deml východisko a nachází ho v pokorné a všeobjímající lásce ke všemu živému, k nejmenším tvorům a hlavně k rostlinkám, které nazývá svými přáteli. V Miriam nachází proto určující směr dalšího vývoje v podobě lásky k ženě, v Mých přátelích v lásce k přírodě.
Moji přátelé jsou rozhodně nejznámější a nejpopulárnější knihou Jakuba Demla. Básník na ní pracoval velmi dlouho, prakticky až do své smrti v roce 1961. Neustále totiž přebudovával koncepci sbírky pro opětovná vydání, měnil rozmístění jednotlivých básní a rozšiřoval jejich počet.
Moji přátelé jsou vlastně souborem básní v próze, v jednotlivých básních jsou apostrofovány nejrůznější květiny. Každá jednotlivá rostlinka je oslovena básníkem, který s ní vede dialog, ve kterém se snaží odhalit její jedinečnost, aby v ní nalezl sám sebe i smysl celkové krásy.
„Člověk se chvěje, že tvoje poupata každým okamžikem mohou rozpuknout a že se přitom stane veliké zjevení Krásy“ - z básně Blatouch.
Základní zorný úhel básníkova pohledu je plný něhy a lásky. To je patrné takřka ve všech básních - např.: „Děkuji ti za pozdravení, sestro KOPRETINO, srdce tvé je zlaté a ostatní tělo tvé je tělo těch nejmenších andělíčků - nezapomeň na mne.“
Básníkův pohled na rostliny ale není naivní, prostou oslavou přírody. Nejedná se o selankovitou idylku rozkvetlých zahrad a luk, ze všech rozhovorů cítíme temný horizont básníkova pocitu ohrožení holé existence:
„Není pravda, KOUKOLE, že jsem tě nenáviděl; tvá rána jest vykrvácená, vyšvechtalá, ústa tvoje zvučí jako bezzubá - miluji tě, stařečku, příliš rychle jsi trpěl, miluji tě pro ticho tvého soucitu.“
Květiny jsou zástupným symbolem, znamenající svět zázraků a něhy, který stojí v příkrém protikladu k temnému současnému světu utrpení a smrti. Jediná síla, která je schopná tyto protiklady neutralizovat, je láska.
„.... a my toužíme, aby se milovalo nezištně, nevinně a věčně..“ - z básně Vstavač.
Většina Demlových textů z této sbírky má proto charakter vášnivého milostného prožitku, při kterém chce básník sjednotit své bytí se vším stvořeným a tak proměnit i smrt v integrální součást života.
„A budu - li jak ty květinou, všechno se rázem změní, a mnohé věci pominou, snad také utrpení.“ - Tulipán.
Důležitá je tedy neustálá výměna a prolínání vztahu subjekt - objekt. Hybnou silou se stává láska, jen ona dokáže překlenout propast, která dělí člověka od druhého - ať jde o lidského jedince, zvíře nebo rostlinu. Jakmile je tato propast překlenuta, vše souzní se vším v harmonické jednotě, květiny se stávají bratry a sestrami, nabízejí nám své barvy, vůně, tvary jako nepřeberné zdroje krásy.
Přesně tak se chová básnický subjekt - navazuje hovor, táže se, prosí, apeluje. Je nositelem velké dramatičnosti. Květiny oproti tomu konejší, usmiřují. Hlasy se proplétají do sebe a vytvářejí jakýsi snový dialog, plný nevyřčených a nezodpovězených otázek:
„Vítám tě, sestro CHRPO, ti, kdož nerozumějí bolesti mé, myslí, že nemluvím jedině k tobě, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utěšeného pohledu do stébel a pěkně se neseme na hlavách ženců a svědčí nám u polních křížů nad klekátkem.“
Básně jsou tedy napsány prózou dialogického charakteru. Do volně plynoucí prózy však vpadá zcela neočekávaně verš se symbolickou hudebností, jindy rozhovor nabývá arytmického přerývaného tvaru.
I když se v Mých přátelích pohybujeme v oblasti snového světa básníkovy imaginace, kde neplyne čas a kde nejsou žádní další lidé, nejedná se o nějakou surrealistickou snovou vizi. Podle naturelu Jakuba Demla je vše pečlivě uhlazeno a uzemněno, konturami snové vize se stává důvěrně známá básníkova tasovská krajina. V některých verších probleskují vzpomínky na básníkovu matku a sestru Matylku i reflexe četby nejen liturgických textů - např. odkaz na Němcové Babičku:
„Čičorečko, dívko venkovská z časů Boženy Němcové, Viktorko, panno, očarovaná očima z dálky, vražednice nevinná, zvláštnosti svého rodného kraje, záhado pro všechny, sama v sobě tajemná; trpící? divoká, nevěsto blesku!“
Pro básnickou metodu, založenou na asociativnosti, označil Vítězslav Nezval toto dílo Jakuba Demla za jeden z nejautentičtějších základů české avantgardy."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ