"Homo Faber
Frisch Max
Román Homo Faber napsal Max Frisch, německy píšící švýcarský prozaik a dramatik, v roce 1957. Frischovo dílo patří k vrcholům světové literatury 20. století, mezi další známá díla tohoto autora se řadí romány Stiller (1954), Mé jméno budiž Gantenbein (1964). Za román Homo Faber získal Max Frisch cenu Georga Büchnera za literaturu.
Frischova díla jsou charakterizována přesnou, racionální epikou, věcnými, konkrétními a přitom až surrealisticky rafinovanými dialogy, které vyprávějí příběhy zdánlivě pragmatického světa, který se působením vnitřních sil člověka mění v antické drama.
Stejně tak je i Homo Faber příběh technokratického intelektuála, racionalistického pragmatika, jehož svět se neúprosně krok za krokem pomalu mění v antickou tragédii...
Román je v podtitulu označený jako „zpráva“ a má vskutku reportážní charakter. V ich-formě jej vypráví hlavní hrdina - úspěšný technický inženýr Walter Faber, jehož život byl vždy stejně přesný a racionální, jako předmět jeho oboru. Dosud žil tak racionálně, že silou svého intelektu přehlížel vše „lidské“, emoce, umění, lásku. Vše stavěl na svém střízlivém životním postoji.
svou „zprávu“ zapisuje tehdy, když je řetězcem tragických náhod zcela vykolejen ze svého stylu života a podléhá psychické i fyzické zkáze.
Složitý děj románu je členěn na dvě části - První zastávka a Druhá zastávka. Nazvané jsou podle míst, ve kterých se Faber zastavil, bohužel nedobrovolně, aby své záznamy zapsal. První zastávkou je nemocnice v Caracasu, kde je hospitalizován kvůli své těžké nemoci. Vzpomíná a rekapituluje tedy vše, co se mu do té doby přihodilo.
Vše začalo letem letadlem. Byl to jeden z obvyklých nudných letů z New Yorku - upovídaný soused, hlava plná starostí. Faber dokonce uvažoval, že by se na mezipřistání nenápadně ztratil, tolik ho totiž otravoval jeho soused, mladý Němec. Nakonec přece nastoupil a letěl dál, což se mu málem stalo osudné. Přišly totiž technické problémy a letadlo muselo nouzově přistát. Zprostředkovaně se dozvídáme o Faberově minulosti - o jeho osudové lásce Haně i o jejich rozchodu. Právě Hana mu říkala „Homo faber - člověk strůjce“
Po ztroskotání letadla na sebe další neštěstí nenechá dlouho čekat - vlivem náhody a okolností se rozhodne navštívit svého přítele z mládí, najde ho ale oběšeného. Šokovaný chce co nejrychleji pryč, rozhodne se, po neblahých zkušenostech, neletět letadlem, ale plavit se lodí. Na palubě lodi zažívá osudové setkání - s nespoutanou, sebevědomou a krásnou dívkou Sabeth. Dokonce i on, dříve tak racionálně uvažující člověk, se do ní postupně zamiluje, svěřuje se jí s tragickým koncem jeho přítele v Guatemale... Nakonec se vydává společně se Sabeth do Athen.
Postupně na základě různých indicií s šokem zjišťuje, že jeho milenka Sabeth, která je tak mladičká, že by klidně mohla být jeho dcera, je jeho skutečným dítětem, které má s dávnou přítelkyní Hanou. Sabeth na pobřeží uštknul jedovatý had, rychle je převezena do nemocnice, právě tam se Walter setkává s Hanou. Hana pracuje nyní v Řecku na vykopávkách, zajímá se o mytologii božstev. Oba rodiče prožívají muka strachu o svou dceru. Sabeth bohužel umírá, paradoxně ne na uštknutí, ale na nepoznanou frakturu lebeční spodiny, která nebyla rozpoznaná.
Druhá zastávka je psána v athénské nemocnici. V této části pokračuje líčení událostí po Sabethině pohřbu- odjezd, mnoho cestování, úniky před minulostí. Vzpomínky jsou prokládány deníkovými záznamy přímo z nemocnice, ve kterých postupně roste beznadějné přesvědčení o brzkém konci. Neustálé vzpomínky na Sabeth, zároven opětovná láska k Haně.
„Ještě jsem neusnul ani na vteřinu a ani nechci. Vím všechno. Zítra mě otevřou a zjistí, co už vědí: že už nelze nic zachránit. Zase mě zašijí, a až zase nabudu vědomí, řeknou mi, že jsem byl operován. Uvěřím tomu, ačkoliv všechno vím. Nepřipustím si, že se zase dostaví bolesti, silnější, nežli předtím...“
„Plakala a klečela přede mnou na kolenou, přestože každým okamžikem mohla vejít ošetřovatelka, Hana, která mi líbá ruku, takovou ji neznám. Rozumím jen tomu, že po všem, co se stalo, nechce už nikdy opustit Athény, hrob našeho dítěte. Zůstaneme tu oba, uvažuji. Chápu také, že vypověděla svůj byt s prázdným pokojíkem: bylo pro ni už dost těžké pustit dívku samotnou do světa, i když jen na půl roku. Hana s tím vždycky počítala, že ji její dítě jednoho dne opustí; ale ani ona nemohla tušit, že se Sabeth na této cestě setká se svým otcem, který všechno poplení...“ "

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ