"Na dně
Gorkij Maxim
Ruský realista Maxim Gorkij napsal své sociálně filozofické drama Na dně v roce 1902. Původní název této čtyřaktové hry zněl „Noclehárna“, Gorkij jej později pozměnil na obecnější „Na dně života“. Tento název se ustálil ve své zkrácené podobě.
Prostředím hry je noclehárna patřící Michailu Kostylevovi a jeho ženě Vasilise. Ti zde za peníze nechávají přespávat osoby, které se z nejrůznějších příčin ocitli na okraji společnosti, „na dně“. Mezi ně patří zloděj Vaska Popel, zámečník bez práce Kleštík, jeho na tuberkulózu umírající žena Anna, prodavačka paštik Kyselá, čepičář Bubnov, zchudlý Baron, Herec, který propadl alkoholu, Nasťa, Satén a další. Před našima očima se odvíjejí jednotlivá mikrodramata a minipříběhy, které se zčistajasna objeví a zase zmizí, většinou nevyřešeny. Úlomky se skládají dohromady a vytvářejí jakési širší souvislosti. Takto zlomkovitě se dovídáme o povahách jednotlivých postav, o tom, jak tráví čas, jak si vydělávají na živobytí a za co vydělané peníze utrácejí, i o jejich vzájemných vztazích. Například pobožnůstkářského a lakomého Kostyleva všichni nenávidí a svou nenávist vyjevují sobě vlastním způsobem. Neváží si ani sami sebe navzájem, Kleštík pohrdá ostatními pro to, že on pracuje a ostatní ne („Pakáž je to, darmošlapové, trhani! Já jsem dělník… já pracuju… A stydím se za ně… Já už odmalička pracuju… A ty si myslíš, že se odsud nedostanu? Jen počkej, holenku, kůži si třeba sedřu… žena mi umře… ale já odsud vylezu!…“), zbytek zase nesnáší Kleštíka pro jeho povýšenost. Vaska a Vasilisa jsou milenci, Vasilisa je ale vypočítavá a navádí Vasku k tomu, aby zabil jejího manžela a tím ji osvobodil. Vaska se zakouká do Vasilisiny sestry Nataši a rovněž ona je mu nakloněna, což podnítí Vasilisinu nenávist. Spolu s manželem Natašu týrá. Postavy spolu hrají karty, popíjejí, zpívají. Zachycení těchto všednodenních střípků dohromady vytváří atmosféru bezútěšnosti a životního zmaru. Všem společná je touha po lepším životě, ale i absence možností, společenských i osobních, potřebných k tomu, aby se únik podařil. Odtud také pramení skepticismus postav.
Do tohoto prostředí přichází starý poutník Luka. Proniká do sítě vztahů a pro každého má po ruce milosrdnou lež. Utěšuje umírající Annu vyprávěním o království nebeském. Další přesvědčuje o možných východiscích z jejich bídy, podněcuje jejich touhu po vymanění se ze dna: Hercovi poví o nemocnici, kde léčí alkoholismus, Vaskovi zase radí, aby si vzal Natašu a odešel s ní pracovat na Sibiř.
Ve druhém dějství zemře Anna, ve třetím Vasilisa s Kostylevem poraní Natašu a Vaska Popel v následné rvačce zabije Kostyleva. Nataša přestane věřit Vaskově upřímnosti a zmizí neznámo kam. Odejde i Luka. Jeho odchod podnítí diskusi o člověku. Hra končí Hercovou sebevraždou.
Gorkému se v promluvách jednotlivých postav podařilo věrně zachytit život, názory a způsob mluvy lidí ze společenského dna. Postavy si navzájem povídají o svých osudech před pádem, o svých snech o lepší budoucnosti, stejně jako o beznaději prýštící z dlouhodobého ponížení. Navzájem si stěžují na svůj život, čas zaplňují všednodenní konverzací, občas ale zabrousí i k obecnějším, filozoficky pojatým otázkám (diskutují o tom, co je čest a svědomí a k čemu jsou, o tom, co znamená poctivost, o pravdě a lži, o tom, jak správně žít, o člověku). Jednotlivé události v podstatě nejsou důležité. To, co hru posunuje dál, jsou myšlenkové střety postav. Střetávají se nejrůznější názory, od cynicky věcného Bubnova, přes laskavé, lidem nakloněné lži tuláka Luky, až k jakémusi vývojovému optimismu a kolektivně pojatému lidství, které hlásá Satén. Celou dobu jde vlastně o filozofické uchopení člověka. Zdá se, že názor autora je obsažen ve slovech Saténa: „Co je člověk?… To nejsi ani ty, ani já, ani ti ostatní… ne!… To seš ty, já, oni, ten starý, Napoleon, Mohamed… všecko dohromady! Chápeš to? To je – ohromné! V tom je všecko: začátek i konec… Všechno je v člověku, všechno je pro člověka! Je jenom člověk a všecko ostatní je dílo jeho rukou a mozku! Člo-věk! To je – velkolepé! To zní…hrdě! Člo-věk! Je třeba si vážit člověka! Nelitovat ho… neponižovat ho lítostí… ale vážit si ho!“
Gorkij navazuje na dramatickou techniku A.P.Čechova, která je postavená na zachycení všedního života. Konflikt netkví v rozdílných cílech postav, které by se navzájem vylučovaly, ale v rozdílných myšlenkových koncepcích. Každá postava nadto v sobě nosí osobní konflikt mezi bezútěšnou přítomností, většinou lepší minulostí a snad dobrou budoucností. Gorkého neochvějná víra v člověka a v jeho velikost je násobená tím, že svou hru umístil do prostoru společenské spodiny, kde si už nikdo nemůže na nic hrát a kde už zbylo jen obnažené lidství. „Co bylo – bylo, zůstalo jenom smetí… Mezi námi není pánů… Tady všecko vypelichalo, poztrácelo barvu… zbyl jenom nahý člověk…“ "

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ