"Jan houslista
Hora Josef
Lyrickoepická skladba Josefa Hory Jan houslista byla výrazně ovlivněna dobou svého vzniku. Přímo totiž reaguje na konkrétní politickou situaci v Evropě. Hora ji psal v roce 1939, v době politického pomnichovského úpadku a po březnové okupaci naší vlasti. Do takové situace, po návratu ze světa, se totiž dostává i hlavní hrdina.
Jan je talentovaný hráč na housle, český virtuos, kterému jsou ale české poměry malé, a proto se rozhodne vystěhovat. Odchází do Ameriky, kde dosáhne famózního úspěchu, je slavným houslistou. I ve svém osobním životě by měl být šťastný - šťastně se ožení.
Jeho štěstí ale netrvá věčně. Zanedlouho ovdoví. V depresivní situaci bilancuje vlastní život, přemítá o svých dosavadních rozhodnutích, znovu reflektuje svou současnou situaci, až následně zjišťuje, že si v nové vlasti stále připadá cizince, že veškerý jeho úspěch a pohoda byla jen iluze, nikdy vlastně nedokázal přemoci vlastní pocit vykořeněného jedince. Uvědomuje si, že snad i jeho osobní život byla jen lesklá iluze, má pocit, že si s ženou nikdy zas až tak nerozuměli, že nikdy doopravdy neproniknul do tajemství její duše.
Rozhoduje se proto k návratu domů. Vzpomíná na své dětství, ve vzpomínkách před ním vyvstávají venkovské obrázky šťastného života dítěte. Retrospektivně prožívá znovu klíčové okamžiky jeho života.
Dosahuje tak klíčového poznání - pro umělce není nejdůležitější vytvoření sebelepšího uměleckého díla, sebedokonalejší vystoupení, pokud se mu nepodaří navázat kontakt a komunikovat s lidmi. Největším cílem a úspěchem je sdělit lásku ze svého srdce těm, kteří naslouchají. Teprve, pokud je tato láska vyslyšena v duších a srdcích posluchačů, je úkol umělce splněn.
A nejdůležitější musí být promluvit k lidem ve své vlasti. Jan se v Americe necítil od té doby dobře. Svou virtuosní hru považoval jen za dobře zvládnuté řemeslo, nikoliv za poslání. Hrál často pro bohaté lidi, pro které po citové stránce jeho hudba nic neznamenala, byla to jen snobská záležitost. Zcela jiný ohlas byl u chudých dělníků, kterým jeho hudba připomínala daleký domov.
Jan se tedy rozhodne pro návrat do vlasti. Svými kolegy ale není nijak vřele uvítán, vidí v něm konkurenci a v cizině nejspíše neúspěšného navrátilce. Přesto je Jan spokojený - svou hudbou může naplnit společenské poslání.
Návrat domů mu také umožňuje pevný vztah k milovaným lidem - zemřelé matce, učiteli, dávné milence, vlastnímu domu a podřipskému kraji.
Vidíme pesimismus jeho zestárlé přítelkyně, zemřel jí manžel a syn, žije v beznaději.
Zásadní myšlenkou díla je ale síla nadosobní oběti, tolikrát připomínaná právě s historickými souvislostmi Mnichova. Domov je ohrožován vnějšími temnými silami, mohou ho zachránit i obyčejní lidé, kteří pochopí svůj úkol oběti. Tím se Jan houslista stává v podstatě pokračováním Zpěvu rodné zemi.
Skladba je komponovaná jako hudební dílo, objevují se stále tytéž motivy, které se prolínají a mísí. Báseň je ovšem pevně formálně členěna - má 60 slok, které jsou přesně veršově komponovány, každá má 12 veršů. Jako metrum je použito jambu.
V pevné struktuře vidíme ovlivnění Puškinem, jehož Evžena Oněgina Hora výtečně přeložil v roce 1938.
Komu jste, housle moje, hrály? / Komu jsem vámi kde co dal? / Kde jsou ti, kdo vás milovali? / Čím blíže, blíž se vracím z dáli, / tím těžší smích, tím hlubší žal, / víc bolí, co čas pochoval / pod oblouky své perspektivy - / a prudším křídlem vítr divý / nás vane k sobě. Jenom dlaň / nám zbyla již. Dlaň rodné hlíny / a zrno, volající: Braň / před vichřicí prsť domoviny."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ