"Samotář
Ionesco Eugene
Jsme směšné děti opuštěné v tomto světě, v tomto ohromném domě, který se hroutí. Hrajeme si s panenkami vedle propastí.
Eugene Ionesco, Ne! (1934)
Samotář. To je název jediného románu velkého klasika absurdního divadla, Eugena Ionesca, francouzského dramatika rumunského původu. Tak jako jeho hry i tato próza staví čtenáře do role spoluúčastníka velkého existenciálního problému – života ve 20. stol.
Zvláštní příběh románu je vyprávěn z perspektivy hlavní postavy, Samotáře. Jde o nenápadného úředníka, kterému padlo zčistajasna do klína bohaté dědictví. Hrdina je velký podivín. Jakmile získá peníze, dá okamžitě výpověď a po zbytek života nehodlá již nic dělat. Ne pouze nepracovat, ale vskutku nic nedělat. Nemá přátele, ženy si jej nevšímají, nešlechtí plané jabloně. Rád se napije, ale vyhýbá se excesům. Poté, co opustí zaměstnání, přestěhuje se do jiné čtvrti a nechá svůj život plynout. Jedinými pevnými body jsou sklenka (či několik sklenek) po ránu a oběd v oblíbené restauraci u oblíbeného stolu. Tak tráví své dny a čas mezi sklenkami vína či Campari vyplňuje přemýšlením o světě a lidech. Kupodivu, vždyť přemýšlení si hned z počátku knihy zakáže. Také si zapoví číst noviny, kvůli tomu, že obsahují pouze špatné zprávy. Několik odstavců v knize je věnováno pouze přehledu katastrofických článků z jednoho výtisku pařížského deníku. Jak dál přemýšlí, tak čte i noviny. Předmětem jeho zamyšlení se stává vždy člověk, jeho možnosti v životě či jeho představy o životě. Námětem jsou mu často postavy, které potkává, domovnice, servírka, uklízečka, sousedé, hosté v restauraci, náhodní kolemjdoucí…Samotář si od nich vždy zachovává odstup, v podstatě se jich bojí, v mysli mu však krystalizují složité filosofické konstrukce. Zatímco mysl odvážně zkoumá hranice lidské existence, největší jeho životní dobrodružství je zajít si na Campari do kavárny na druhé straně čtvrti. Aspoň do té doby než do jeho života vstoupí na nějaký čas žena, servírka, která jej denně obsluhovala v restauraci. Dlouho však spolu nevydrží, ona brzy nedokáže vystát jeho komplikovanou neurastenickou povahu a pokud jde o něj, snad to byl pouze pokus obrnit svůj život ještě silnějším stereotypem. Experiment nevyšel, znechucená servírka hrdinu opouští. Po tomto životním vyrušení následuje vzápětí další, které však zasáhne vedle našeho hrdiny daleko větší počet osob. Ve městě se schyluje k revoluci. Ulice i podivínova restaurace se plní hesly a ozbrojenými dělníky. Hrdina poslouchá jejich hovory, a přesto není schopen vytušit, z jakých příčin revoluce vyrůstá a jaké cíle sleduje. Naslouchá dál a v duchu to, co slyší, poněkud ironicky komentuje z hlediska svého světového názoru. Celá vyostřená situace je mu samozřejmě na obtíž. A vše se dál vyhrocuje. Když se konflikt přenese do ulic, samotář přestane úplně vycházet. Dokud to jde, nákupy mu obstarává domovnice, když však válečná vřava propukne naplno, uzavře se se zásobami jídla do svého pokoje a na posteli přečká celý strašný konflikt, pouze pohledem z jediného nezabedněného okna vedoucího na dvorek rozezná změny. Po mnoha dlouhých měsících bojů ulice utichají. Nastává jaro. Pak se v ulicích opět ozve hluk. Je to hluk strojů, které mají za cíl znovu zbudovat to, co bylo rozbořeno. I samotář opojen novou atmosférou opouští svůj pokoj. Zdá se mu, že na dvorku vyrostl strom. Utrhne z něj tři květy a pak zavolá domovnici, aby se šla také podívat. Když ji dovede k oknu, na dvorku žádný strom není. Na jeho stole však stále leží tři nádherné utržené květy.
Ionesco v Samotáři přivedl na svět důsledný typ antihrdiny, tak typický pro velkou část literatury 2. poloviny 20. stol. i pro spisovatelovu vlastní tvorbu. Tento samotář je skutečnou troskou, ale neschází mu, jako ostatně většině podobných literárních postav, silná schopnost reflexe života. Antihrdinové jsou v každodenním životě „mimo“, ale s kořenem života, se samotnou existencí, kontakt nikdy neztrácejí, a stávají se tak důležitým zrcadlem pro nás, hrdiny všedních dnů. Postava podivína je ve svém antihrdinství extrémní. Těžko ji lze přijmout, natož pochopit. Těžko se činí první krok do pomalého, odtrženého způsobu samotářova života. I rytmus knihy jako by kopíroval nevzrušený dech postavy. Kniha není psána komplikovaným jazykem, neobsahuje nikam nevedoucí bizarní dialogy plné nesmyslných slov jako Ionescovy hry. Komplikovaný je hrdina příběhu. Toho Ionesco obdařil svými vlastními běsy, tedy tím, co jemu samotnému nahánělo hrůzu. Je to např. představa neprostupné zdi, úzkost pramenící z vědomí pomíjivosti a tělesného chátrání nebo strach z nezadržitelného davového šílenství. Autor toho má se svou postavou hodně společného, což sám přiznává v knize rozhovorů Mezi životem a snem (1966). Potvrzuje to také srovnání úvah samotářových s úvahami Ionescovými, jak je můžeme číst v knihách deníků (Střípky deníku, Minulá přítomnost, přítomná minulost). Pokud však čtenář učiní nutný první krok směrem k životu a vizím tohoto outsidera, není již tak složité celý příběh akceptovat, ba nechat se jím pohltit. Čtenář se musí podivínovi smát, ale postupem mu začne naslouchat, ne-li mu závidět.
Látka Samotáře nezůstala omezena pouze na román, stala se totiž východiskem pro další z Ionescových podmanivých her s názvem Tenhle strašný bordel! Hlavní postava na rozdíl od knihy skoro nemluví, jsou to ostatní postavy, které mluví za ní. Je tak zdůrazněna osamělost ne pouze hlavního hrdiny, ale i ostatních postav. Větší prostor než v knize dostává také postava servírky a její vztah k samotáři.
Když Ionescovi vyšel jeho jediný román, jistě si on sám představoval, že bude mít tak velký ohlas jako jeho dramatické práce. Tak se však nestalo. Román sice sklidil jistý zájem kritiky, ale tak zlomovým jako např. jeho hra Plešatá zpěvačka se zdaleka nestal. Zdá se, že to bylo proto, že nevyšel ve vhodném myšlenkovém prostředí. Tehdejší výrazně levicově zaměřená Francie těžko přijímala skrytou kritiku májových studentských bouří roku 1968 či důraznou pochybnost o smyslu jakýchkoli revolucí. Pro francouzské levicové intelektuály byl již dříve Ionesco „zavilým“ pravičákem díky sérii článkům, ve kterých se jako jeden z prvních ostře postavil proti okupaci Československa v srpnu 1968."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ