"Zuzana
Jungmann Josef
Zuzana se odehrává v dobách husitských válek, roku 1418. Je právě 30. května a litoměřický primas Mikuláš Pichl svolá městskou radu. Rada se skládá ze čtyřiceti mladých měšťanů, kteří se hlásí k husitství. Toho času projednává případ manžela Pichlovy dcery Zuzany, který údajně opustil pravou víru a přidal se k ďáblovi.
Rada se rozhodne, že Zuzanin manžel musí zemřít pro výstrahu ostatním lidem, kteří by snad chtěli následovat jeho příklad a odklonili by se od husitství. Rada proto vydá usnesení, že muž bude bez dalšího soudu utopen v Labi.
Zuzana je zděšena otcovou krutostí a bezcitností. Vrhne se mu k nohám a v slzách ho prosí, aby jejímu muži a svému zeti dal svobodu. Otec ale její prosby rázně odmítne - její muž se provinil proti pravé víře a musí proto zemřít. Zuzana se nevzdává a stále se snaží otce přesvědčit. Říká, že hříšníky může soudit pouze Bůh. Otec jí ale odpoví, že její muž už způsobil mnoho zla a musí zemřít.
Dcera stále běduje a zoufale prosí, otec ji však znovu odmítne a spěchá k popravě, aby vykonal trest. Zuzana propadne zoufalství a s divokým smíchem volá ´Vezou chotě, ať jde nevěsta´. Běží do města za davem, který se jako stádo ubírá k Labi. Tam už jsou do loděk naloženi ´odpapeženci´, odpadlíci od kalicha.
Sto drábů hází trestance do vody a bodáky je postrkuje dále od břehu, aby se utopili. Ozývá se pláč mnoha matek i manželek. Někdo na Zuzanu zavolá, že její muž se topí a volá ji na pomoc. Ta prosí lidi, aby ji pustili k řece. Tam se vrhne do vody za svým manželem, obejme ho a utopí se i s ním. Lidé stojí v úžasu a Zuzaniným otcem zatřese hrůza. Uvědomí si svůj hrůzný čin a rve si vlasy nad ztrátou dcery i zetě."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ