"Kronika česká
Kosmas
Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Narodil se v roce 1045 v rodině kněze. Sám se stal také duchovním – kanovníkem. Byl ženatý, jeho manželka se jmenovala Božetěcha.
Kosmova Kronika česká má zásadní význam jako historický pramen, ale je třeba ji ocenit i jako dílo umělecké. Kosmas se díky ní projevuje jako vynikající vypravěč. Kosmas se snažil psát kroniku, avšak tato jeho snaha se křížila se snahou psát umělecké dílo. Kronika je tedy dílem historickým a beletrií zároveň. To postřehl již Palacký, když Kosmu nazval „českým Hérodotem“.Kroniku začal psát až na sklonku svého dlouhého života v letech 1119-22, končí rokem 1125 (tedy těsně před smrtí, která nastala 21. 10. téhož roku), avšak zcela nepochybně se na tuto práci dlouho připravoval - sbíral materiál a asi si ho chystal už ve formě předběžných náčrtů jednotlivých kapitol.
Kronika samotná se skládá ze tří oddílů a je nedokončená. Jednotlivé knihy mají svá věnování - 1. kniha (a vlastně i celé dílo) je dedikováno mělnickému proboštu Šebířovi , 2. kniha břevnovskému opatu Klimentovi, prolog k 1. knize je věnován mistru Gervasiovi.
1. kniha - začíná potopou světa a zmatením jazyků. Následuje nejstarší líčení Čech podle podle bájného podání starců. Z tohoto ústního tradování se k čtenářům přináší například pověst o praotci Čechovi a jeho rodu, Kazi, Tetě a Libuši, Přemyslu Oráčovi, Ctiradovi a Šárce a další známé pověsti. „Lidé tehdejší doby neměli závor, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nebylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín.“
Teprve poté nastupuje popis vlastních historických událostí, ačkoliv autor je beletrizuje a doplňuje okolnostmi všedního dne a života v dané době. Prvním datumem je rok 894 coby křest Bořivoje, první kniha končí smrtí knížete Jaromíra v roce 1038.
2. kniha se věnuje především vládě Břetislava I. a končí nástupem Břetislava II. v roce 1092. Velký prostor je věnován zápasu českých knížat s Němci, který trval bezmála šedesát let.
V této části už nejde o bájné vyprávění starců, ale o líčení očitých svědků. Pamětníky Kosmas poctivě obcházel a navštěvoval a jejich vyprávění a vzpomínky zaznamenával. V kronice vystupuje dlouhá řada panovníků, jen některým z nich však Kosmas věnoval podrobnou charakteristiku. Své hodnocení jejich vlády dával otevřeně najevo jen u panovníků starších, u sobě současných se tomu vyhýbal. Bezvýhradně však odsuzuje jen jednoho a sice Václavova vraha Boleslava, o němž mj. říká: "Bylť tento kníže Boleslav - smí-li se knížetem nazývati ten člověk bezbožný a násilný, krutější než Herodes, surovější než Nero, převyšující Decida nelidskostí činů, Diokleciána krvelačností, čímž si získal příjmení "Boleslav Ukrutný" - tak urputný, že se v ničem neřídil rozvahou ani rozumem, nýbrž všechno činil podle své libovůle a nálady."
3. kniha představuje už Kosmovy vlastní vzpomínky. Věnuje se vládě Břetislava II., sporům mezi rody Přemyslovců a Vršovců a přináší i „svědectví o zázraku“ nezničitelného závoje svaté Ludmily. Během sepisování třetí knihy však Kosmas umírá. Na konci kroniky proto najdeme dovětek: "Vězte všichni v Kristu věřící, že skladatel této kroniky Kosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl, jak známo, kníže Soběslav povýšen na stolec."
Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství nad pohanstvím a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Ve svém pojetí historie, které odpovídalo středověkému navázání na historickou tradici antiky, přejímá základní teze platné dodnes, totiž že český stát je dědicem Sámovy říše a Velké Moravy. Neznámé počátky národních dějin nahradila přemyslovská pověst, která je poprvé zachycená právě v Kosmově Kronice. Odvozujeme od ní vznik českého státu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ