"Marinka
Mácha Karel Hynek
Po Večeru na Bezdězu je Marinka, napsaná v roce 1834, druhou z autobiograficky pojatých próz zařazených do souboru Obrazy ze života mého. Marinka je svým způsobem u Máchy útvarem novým, zvlášť umělecky vyspělým.
Typicky romantické symboly tragického protikladu mezi snem a skutečností jsou zde vtěleny do bohatého obrazu života, do jasně vykreslených postav, do neobvykle výrazného děje, do syté malby prostředí a lidí děj doprovázejících. Povídka romantický protiklad vášnivého uchvácení a vášnivého zavržení řeší „pouhým“ zhodnocením skutečnosti, tedy bez zvláštní fantastiky rozpadlých chrámů, horských velikánů či běsnící přírody.
Marinka je v duchu dobové tradice uvedena mottem předznamenávajícím následující události:
Vale, lásko ošemetná!
Adieu! – Lebe wohl!
Povídka je koncipována netradičně jako hudební skladba, tedy s ouverturou=sonetem, prvním dějstvím, intermezzem, dějstvím druhým a finálem.
V prvním dějství sledujeme autorovu procházku májovým parkem, doprovázenou typicky máchovskými zvoláními typu: Máji! ó máji! – krásný máji! Sledujeme pestré popisy procházejícího se davu (poměrně jasně vykresleného): …Tuto hrdě si vykračuje dáma v opéřeném klobouku po boku štíhlého jonáka, zakrucujícího si mladá, krátká vousiska…
Unavený smekáním klobouku, poodejde autor stranou a potkává zde staršího muže, hrajícího na housle. Jeho postava je poměrně přesně popsána, snad tím má být povídce dodáno větší autentičnosti. Muž předává básníkovi dopis od jeho nemocné dcery, která ho v nich žádá o návštěvu, neboť se jí velmi zalíbily jeho texty k písním. Básník je překvapený, cítí z dopisu hluboký smutek, hravá nálada májového odpoledne se pomalu vytrácí, snáší se večer a přináší jakousi tesknotu. Končí první dějství a po intermezzu (báseň, v níž se za temné noci básník obrací ke hvězdám) přichází dějství druhé.
…Noc přešla a uplakané jitro vzešlo nad probuzenou Prahou…Básník jde navštívit dívku, od níž obdržel smutný dopis. Následuje podrobný popis okolí domku, kde dívka bydlí. Básník si všímá především obyčejnosti všude kolem – nízké domky, sušící se vyprané prádlo, parta malých uličníků a nakonec hrubá neupravená žena, ze které se vyklube dívčina matka. Toto vše je pak v ostrém kontrastu s čistou a krásnou dívkou, kterou spatřuje v malém a upraveném pokojíku. Marinka je líčena spíše jako neskutečný obraz, skoro se nám rozplývá před očima a svou opuštěností je básníkovi velmi blízko. Dochází k souznění jejich duší, ona hraje na piano teskné písně a je jí líto, že život, který má tak ráda, pomalu končí – umírá totiž souchotiny. Tady lze cítit romantické zabarvení příběhu, narážíme na jasně podaný rozpor života a smrti. Také prostředí, které tvoří kulisy příběhu, má silně romantické a máchovské rysy: …měsíc právě vystoupil na protější dům a světlo jeho padalo roztlučeným oknem na postavu Marinky; bílý její šat byl co stinný oděv ducha, co sněhobílá zář a černé vlasy její co temná mlha na vrcholku sněžných kopců…Již zde, při tomto zobrazení Marinky nás napadne, že je to spíše autorův sen, přelud než živá bytost.
Přes vzájemné souznění jsou nuceni se oddělit, neboť básník odchází na zhruba měsíční pouť. Cestou zpět se zastavuje na hřbitově, je si jistý, že Marinka je už po smrti. Místo hrobu však přichází přímo na její skromný a smutný pohřeb. Její otec mu oznamuje, že ne něj čekala do poslední chvíle. Po měsíci je pak nalezen i Marinčin otec – utonulý.
Dvojitou smrtí tedy končí druhé dějství, jež završuje tragiku celého příběhu, a přichází finále, kde opět nalezneme počáteční motto a pak báseň věnovanou mrtvé dívce.
Celá povídka tak zůstává vyznáním fatální osamělosti, dalekosti pouti, marnosti volání. Ze stálého romantického rozporu nenachází východisko ani v lásce, ani v ničem jiném."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ